Viliam Buchert: Pokud chce EU přežít ve světě bojujících obrů, musí se stát králem zvířat

Zatímco za dvě dekády našeho členství se Česko až tolik nezměnilo (šlo by to vůbec, když máme za tu dobu už desátého premiéra?), ­Evropská unie se dostala mezi pohyblivé mlýnské kameny v rámci překotného globálního víření. A netahá u toho za delší konec provazu. V sázce dnes není jen evropská bezpečnost, ale také po desetiletí vzývaný hospodářský blahobyt. Okopávány jsou někdy i kotníky západní demokracie. Kromě oblíbené fráze, že EU je pro nás příležitostí (to určitě je), se musíme proto také zamyslet nad tím, zda hrozby, které se na nás hrnou, zvládneme. Jednu odpověď si můžeme dát hned na začátek – sama Česká republika je bez Evropské unie a NATO nezvládne. Na to nemáme žádné kapacity, možnosti a předpoklady. Přežijeme jen spolu.

VÝHODY A PROBLÉMY

Na jednu stranu vidíme obrovské přednosti, jež nám členství v Evropské unii přineslo – volný pohyb osob, kapitálu, zboží a služeb. Bez toho by byla průmyslová země, jakou je Česko, někde na evropském balkánském chvostu. Je pozoruhodné, že tyto skutečné pilíře EU oslovují Evropany bez ohledu na jejich národní či politickou identitu. A můžeme k nim samozřejmě připočítat svobodu, demokracii a právní stát. Unie přitom není kulturně a ideově soudržná, ale nějak funguje, protože slouží komplexním zájmům občanů v jednotlivých zemích. Víceméně se tomu daří přesto, že nad kontinentem se vznáší přízrak byrokratického despotismu, nesmyslného systému přerozdělování dotací, buzerace všemožných regulací, trable s dopady nelegální migrace a špatně vymyšlený Green Deal. Verbálně proklamovaná ekonomická liberalizace posledních desetiletí je ale v Evropě provázena i některými ironickými důsledky: triumfuje silná ruka státu, mnoho lidí není schopno se uživit bez pomoci úřadů, konkurence z Ameriky či Asie sviští jinou rychlostí. To platí stejně pro Českou republiku jako pro Německo nebo Finsko a Portugalsko. K tomu si připočítejme vyprázdněnost politiky, která přivedla k moci populisty nejrůznějšího typu, od Macrona, ­Babiše, Fica až k Orbánovi.