Politické atentáty: Útok na Fica nasvítil fenomén politického násilí, který je starý jako politika sama
V květnu po atentátu na slovenského premiéra Fica Reflex věnoval číslo této události a politickému násilí na Slovensku i ve světě. Odkud se bere a co všechno způsobilo násilí v politice, rozebral pro Reflex politolog Petr Sokol. Jeho článek nyní odemykáme.
Útok na slovenského premiéra Roberta Fica opět nasvítil fenomén politického násilí, který je starý jako politika sama a navzdory přání historických optimistů nevymizel ani v současnosti. Politické atentáty vyvolávají u veřejnosti v době jejich provedení velké zděšení a jitří emoce, ale s postupem času se stávají vděčným středem zájmu. Řada z nich změnila běh světové historie, jiné se zase staly kvůli panujícím nejasnostem zárodkem spekulací, nebo dokonce spikleneckých a konspiračních teorií.
JFK i papež
Kdo by si myslel, že politické násilí v této podobě panuje jen v méně rozvinutých a „divočejších“ státech, byl by na velkém omylu. Vždyť kvůli činu atentátníka zemřelo kvarteto amerických prezidentů. Snad každý slyšel o vraždě J. F. Kennedyho v texaském Dallasu nebo o atentátu na Abrahama Lincolna, který stál život muže, jenž v USA porazil otrokářský Jih. Pokus o atentát přežil i třeba jejich nástupce v Bílém domě Ronald Reagan nebo jeho historický souputník a asi nejvýraznější papež 20. století – Jan Pavel II. Ikonickou se stala návštěva uzdraveného papeže v cele vězněného atentátníka Mehmeta Aliho Ağci o Vánocích 1983, během níž mu odpustil. Ostatně tehdejší čin tureckého ultranacionalisty je dodnes předmětem spekulací, kdo jeho útok zorganizoval. Ve hře byla nejenom turecká nacionalistická organizace, ale také tajná služba komunistického Bulharska, sovětský KGB nebo vůdce íránské revoluce ájatolláh Chomejní.
Politické atentáty mají stále mnoho podob. Střídají se u nich akty jednotlivců i promyšlené a široce zorganizované akce politických či zločineckých skupin. Najdou se i případy atentátů, kdy se na jejich strůjce nikdy nepřijde. Mezi ně patří nejenom smrt švédského premiéra Olofa Palmeho v roce 1984, která byla jako nevyřešená odložena před čtyřmi roky, nebo třeba pumový útok, jenž v roce 2005 zabil libanonského premiéra Rafíka Harírího. V prvním případě policie nikdy nenašla jednoznačné důkazy a pozdější hlavní podezřelý v mezičase zemřel. V druhém případě sice existují osoby podezřelé z organizace činu, ale není jasné, kdo ho bezprostředně vykonal.
Mučednický efekt
Zvláštní kategorií jsou pak atentáty, které paradoxně přinesly jejich obětem volební úspěch, či dokonce vítězství. Jako příklad je možné zmínit smrt nizozemského politika Pima Fortuyna, kterého v květnu 2002 na parkovišti během předvolební kampaně zastřelil radikální bojovník za práva zvířat Volkert van der Graaf, protože odmítal jeho kritiku islámského přistěhovalectví do Nizozemska. Listina Pima Fortuyna v následujících volbách získala nečekaně vysoký výsledek a stala se členem nové vládní koalice. Fortuyn byl následně posmrtně v anketě zvolen Největším Nizozemcem všech dob, ale jeho strana se bez zakladatele postupně rozpadla a zmizela z politické scény.
Podobná posmrtná vítězství získali i dva politici na indickém subkontinentu. Sebevražedný pumový útok v Indii během kampaně na opozičního vůdce a expremiéra Rádžíva Gándhího v květnu 1991 zorganizovali příslušníci srílanské separatistické organizace Tygři osvobození tamilského Ílamu (LTTE) a jeho strana Indický národní kongres se v bezprostředně následujících volbách dokázala i díky mučednickému efektu vrátit k moci.
Stejný následek měla i smrt pákistánské političky a také bývalé premiérky Bénazír Bhuttové, kterou v prosinci 2007 na předvolebním mítinku střelbou a výbušnou vestou zabil islámský radikál. Akce, o jejíž organizaci se veřejně přetahoval pákistánský Tálibán a al-Ká’-ida, vedla k volebnímu vítězství její Pákistánské lidové strany a následnému zvolení vdovce po ní pákistánským prezidentem.
Zajímavostí obou posledně jmenovaných atentátů se stal také fakt, že v obou případech šlo o jakousi „rodinnou diagnózu“, protože během politického násilí zemřela i matka Rádžíva Gándhího Indira, kterou jako premiérku zastřelili členové její vlastní ochranky, a otec Bénazír Bhuttové, jenž byl kvůli politické činnosti popraven. A když už jsme u „rodinných“ atentátů, nelze nezmínit rodinu Kennedyů, kde rukou atentátníka zemřel nejenom už jmenovaný JFK, ale také jeho bratr a rovněž prezidentský kandidát Robert Kennedy. I jeho smrt vyvolala příval spekulací ohledně motivu.
České atentáty
Politické násilí a atentáty ovšem nejsou výjimkou ani v naší střední Evropě. Atentáty ovlivnily i moderní české dějiny. Bodnutí pilníkem během procházky kolem Ženevského jezera se například stalo osudným rakouské císařovně a české královně Alžbětě (známé spíše jako Sisi), kterou zavraždil v roce 1898 italský anarchista Luigi Lucheni, aniž věděl, na koho přesně útočí. Myslel si, že Alžběta podle oblečení bude někdo významný, a proto ji bodl.
S habsburskou dynastií souvisel i další atentát, který ovlivnil nejenom naše, ale také celoevropské dějiny. Sarajevské výstřely z pistole bosenskosrbského studenta Gavrila Principa na rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku Žofii Chotkovou zažehly v roce 1914 oheň první světové války.
Mrtvý Rašín
Neplatí ovšem to, že by politické vraždy z našich dějin zmizely se starým mocnářstvím. Svůj atentát totiž prožila i první Československá republika. Ta při atentátu dokonce ztratila jednoho ze svých nejvýraznějších politiků. Byl jím jeden z mužů 28. října a první ministr financí v samostatném státě – Alois Rašín. Když ráno 5. ledna 1923 Rašín vycházel ze svého domu v pražské Žitné ulici, vystřelil na něj dvě rány z pistole mladý anarchokomunista a bývalý člen KSČ Josef Šoupal. Ministr sice útok přežil, ale už první vyšetření lékařů ukázalo, že jeho stav je v zásadě beznadějný. Alois Rašín ještě několik týdnů bojoval v nemocnici o život, ale svůj boj prohrál 18. února. Jeho vrah byl zadržen po krátké honičce hned po činu a odsouzen. V demokratické republice ovšem unikl trestu smrti, protože mu v den činu ještě nebylo 21 let, což byla tehdejší hranice plnoletosti.
Světýlko do nebe
Případu, který zažilo Slovensko minulý týden, se možná nejvíce podobá nedávný útok na polského politika Pawła Adamowicze. Na starostu Gdaňska zaútočil v lednu 2019 během charitativního koncertu muž s kriminální minulostí i zkušeností s drogovým problémem – Stefan Wilmont. Sedmadvacetiletý Wilmont, u něhož byla při předchozím výkonu trestu ve vězení diagnostikována paranoidní schizofrenie, starostu napadl na pódiu, kde ho třikrát bodl nožem během show nazvané z dnešního pohledu až děsivě, Světýlko do nebe.
Potud by jeho vražedný čin vypadal jako čin psychicky nemocného člověka. Politický podtext mu ovšem dodal fakt, že Wilmont z pódia po útoku oslovil diváky a zvolal, že byl ve vězení neprávem, že ho tam poslali místní politici a že ho odsoudila Občanská platforma, jak se jmenuje politická strana, k níž napadený starosta Adamowicz patřil. Právě tento projev vyvolal v Polsku následně velkou debatu. Příznivci tehdejší celostátní opozice, tedy zejména právě Občanské platformy, z činu mnohdy vinili vládní tábor, protože starosta Adamowicz byl často předmětem i účastníkem tvrdých diskusí mezi dvěma politickými tábory. Příznivci starosty, který den po atentátu na následky zranění v nemocnici zemřel, zmiňovali mnoho výhrůžek, jež mu před útokem přicházely, i údajnou kampaň, vedenou proti němu ze strany veřejné televize TVP. I proto tento atentát v politicky silně rozdělené zemi připomínal to, co se událo na Slovensku.
Násilí u sousedů
Násilí proti politikům se ovšem velmi výrazně projevuje nedaleko od nás i během právě probíhající kampaně před volbami do Evropského parlamentu. Na počátku května zmlátila čtveřice lidí v německých Drážďanech při vyvěšování předvolebních plakátů europoslance vládní sociálně demokratické strany (SPD) Matthiase Eckeho. Ve stejný den se ovšem v saské metropoli útoku dočkal i předvolební stánek pravicově protestní Alternativy pro Německo (AfD). Intenzita útoku byla v obou případech menší než při pokusu o vraždu premiéra Roberta Fica, ale i tak dokázala, že se násilí proti politikům a napadení názorových odpůrců nevyhýbají ani zavedeným evropským demokraciím.
Článek vyšel v Reflexu č. 21/2024:
