Karel Steigerwald: Rusko je lidský pláč a carský smích. Rusko je modla. Věřit v ně je hřích
Po Hankovi, geniálním autorovi rukopisných padělků, objevila se báseň, jejíž autorství se přisuzuje geniálnímu Nezvalovi. Básníkovi, který svým jásavým zpěvem doprovázel Čechy do ruské poroby. Objevila se údajně v dopise, jejž Nezval v záchvatu pokání a ponížení těsně před svou smrtí napsal Jakubu Demlovi. O její pravost povedou se jistě spory, kterým se nevyhnuly ani oba Hankovy rukopisy, napsané též na pergamenu. V perzifláži své slavné Manon je láska, Manon je osud vyzpíval se Nezval z bolestného prozření, když se mu láska k SSSR a ke komunismu změnila pod rukou v hřích. Báseň končí odvážným, ale krutým přiznáním: „Rusko, ach Rusko, Eden kruťasů, Rusko je puch zpod ďáblova ocasu.“
Od Kollára, jenž přirovnává Rusko k dubisku, jež dosaváde vzdoruje časům a k němuž vlastenecký básník doporučuje se přichýlit, došel Nezval k velice tvrdému prozření. Cesta od dubiska k ďáblovu ocasu je bolestný oblouk, jejž musel český národ opsat za pouhých sto let omylů a který není dodnes ukončen. Přichylování k dubisku, jež voní jako včela, která přiletěla, neboli k puchu zpod ďáblova ocasu, což je totéž, zdaleka není v české společnosti ukončeno.
Sto a šest let mají Češi moderní stát. Nejprve se Slováky ve svobodném Československu, pak bez nich v Hitlerově protektorátu, jenž plynule přešel v ruskou marxistickou kolonii se Slováky, a konečně ve stát ryze český. Dvakrát za tu dobu přišel o svobodu. Za německé okupace s hanbou a ponížením, za ruské okupace s ponížením a jásotem.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
