Oliver Adámek: Izrael proti všem. Česko si protiřečí, zatykač na Netanjahua musíme respektovat
Tradiční spojenec Česka, Izrael, je ve světě zahnaný do kouta – podporuje ho už jen hrstka zemí, mezi nimiž jsou klíčové Spojené státy, Orbánovo Maďarsko a také Česko. Zatykač Mezinárodního trestního soudu na premiéra Netanjahua a exministra obrany Galanta tuto situaci podtrhl. Z čeho přesně a na jakých základech je soud viní? A v čem si protiřečí česká zahraniční politika? Reflex tomuto tématu věnoval první prosincové vydání, jeho titulní strana s premiérem Netanjahuem v poutech vyvolala velké diskuze. Článek Olivera Adámka o Izraeli a válce v Gaze nyní odemykáme všem čtenářům.
Současný konflikt v Gaze začal loni v říjnu zločinným útokem Hamásu na izraelské civilisty, který celý svět po právu tvrdě odsoudil. Od té doby válka pokračuje a většina světa nyní vyjadřuje velké znepokojení nad odvetným postupem Izraele v Gaze, kde dle různých odhadů zemřelo přes 40 tisíc Palestinců a zničena byla většina civilních budov. Téměř všichni obyvatelé Gazy museli opustit své domovy a žijí v uprchlických táborech.
Mezinárodní trestní soud se zabýval činy obou stran a rozhodl po půlroce projednávání o zatykači na Benjamina Netanjahua a Jo’ava Galanta, zároveň schválil zatykač na tři členy vedení Hamásu, z nichž však už nejméně dva nežijí. Soud viní Netanjahua a Galanta z válečných zločinů používání hladu jako metody války a několika zločinů proti lidskosti, mimo jiné záměrného směřování útoků na civilisty v období od 8. října loňského roku do letošního 20. května, kdy hlavní prokurátor podal žádost o zatykač.
Soud v Haagu je jediný stálý soud s jurisdikcí na válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Vznikl v roce 2002 tzv. Římským statutem, což je mezinárodní smlouva, kterou podepsalo 108 zemí světa, včetně všech států Evropské unie. Jeho založení bylo reakcí na válku v Jugoslávii a genocidu ve Rwandě, po nichž ještě musely vznikat samostatné tribunály. O soudu více píše na dalších stránkách kolega Petr Sokol.
Zákaz vstupu do EU
Z politického pohledu je podstatné, že zatykač znamená faktický zákaz vstupu do signatářských zemí, byť s několika výjimkami. Například Vladimir Putin od vydání zatykače za zločiny na Ukrajině navštívil jen Mongolsko, které mu garantovalo, že jej nezatkne. Podobně teď Netanjahua zatím jako jediný ze 108 států zve na návštěvu premiér Maďarska Viktor Orbán. Otázkou je, jestli Netanjahu za Orbánem skutečně přijede. Zatím žádná země EU nikdy zatykač neporušila. Orbán si kvůli němu na jaře nechal zjišťovat od tří svých ministrů, co by pro Maďarsko znamenalo vystoupení z ICC, a nakonec se rozhodl zůstat. Je tedy možné, že Netanjahua pozval spíše symbolicky a gentlemansky se s ním domluví, aby nejezdil.
Zatykač je přelomový zejména z toho důvodu, že dosud nikdy nebyl vydán na demokraticky voleného politika, pokud nepočítáme srbského prezidenta Miloševiće. Co všechno zatykač znamená? K této otázce si Reflex pozval do debaty dva experty – novináře Českého rozhlasu Jana Fingerlanda a ředitele Centra pro studium Blízkého východu Metropolitní univerzity Břetislava Turečka. „Česká debata to vidí jako velkou troufalost. Co si to ten soud dovoluje? Vždyť jsme si mysleli, že byl vytvořen kvůli diktátorům. Ale já bych dodal ještě jeden pohled. Možná jsme svědky toho, že některá demokratická země svým počínáním spadla na úroveň autoritářských režimů,“ říká pro Reflex Tureček. „Je to jakási diplomatická prohra, protože jsou Netanjahu a Galant jakoby postaveni mimo ostatní politiky Západu,“ dodává Fingerland.
„Mezinárodní soudní dvůr, tedy ICJ, zároveň řeší obvinění, že Izrael porušuje konvenci o potírání genocidy, což zahrnuje i řadu až genocidních výroků izraelských politiků,“ připomíná Tureček. Naráží mimo jiné na prohlášení ministra financí Becal’ela Smotriče, který řekl, že „možná by bylo morální a správné Gazu nechat vyhladovět, ale svět nám to nedovolí“. Smotrič, lídr strany Náboženský sionismus, je jeden ze dvou členů Netanjahuovy vlády, na které EU zvažovala uvalit sankce. Tvrdí, že palestinský národ neexistuje. V rámci exekutivy je zodpovědný za správu okupovaného Západního břehu Jordánu a otevřeně podporuje tamní násilnické osadníky, kteří útočí na civilisty v palestinských městech. Na tyto radikály už EU i USA sankce uvalily, izraelská vláda je však dál podporuje.
(Ne)přiměřenost ztrát
Co přesně se v Gaze odehrává a jak Izrael postupuje, je složité zjistit – mimo jiné proto, že izraelská armáda do pásma nepouští novináře. Jan Fingerland připomíná, že dle některých expertů na městskou válku jsou civilní ztráty v Gaze srovnatelné s postupem USA v iráckém Mosulu: „Studie Johna Spencera, amerického specialisty na městskou válku, který právě v Mosulu bojoval, ukazuje, že podíl civilních obětí v Gaze je menší než v jiných válkách,“ říká Fingerland. Dle Turečka se ale i touto otázkou zabýval soud v Haagu: „Evidentně neplatí argument, který v Česku zaznívá, tedy že v nějakém domě byl terorista, tudíž má Izrael právo ho srovnat se zemí i s civilisty. Vždycky platí proporcionalita a žalobci zjevně došli k tomu, že Izrael proporčně nejednal.“ Podle většiny odhadů je v Gaze nenapravitelně zničená většina civilních budov a obnova oblasti může trvat i desítky let. Jak bude rekonstrukce vypadat, zatím izraelská vláda přesněji nekomentuje. Absenci plánu budoucnosti Gazy označila za velkou chybu v nedávném rozhovoru pro Reflex exministryně zahraničí Izraele Cipi Livniová. Říká také, že Izrael nemůže Gazu znovu okupovat.
O tom, že Izrael brání přístupu humanitární pomoci do Gazy, informují humanitární organizace prakticky neustále. Zrovna tento víkend oznámila americká organizace World Central Kitchen, že pozastavuje svoji činnost v Gaze, protože její konvoje byly už poněkolikáté zasaženy izraelskými nálety, tentokrát u uprchlického tábora Chán Júnis. Jde o organizaci, která spolupracuje s proizraelskou Bidenovou administrativou a na niž ohledně Gazy USA spoléhají. O napojení na Hamás nebo bezpečnostním riziku tak v jejím případě těžko může být řeč.
Přeživší holocaustu: Jsou to válečné zločiny
Čeští politici, včetně premiéra Fialy a ministra Lipavského, kritizují, že ICC dává na stejnou úroveň teroristy a představitele státu, který se jim brání. To je však interpretace, kterou ICC a jeho poradci vyvracejí. Kromě tříčlenného soudu se na rozhodnutí podílel i poradní panel expertů, který svůj postoj rozepsal v článku v deníku Financial Times. Zatykač vydal soud na žádost hlavního prokurátora soudu Karima Khana. Pokud někdo poukazoval na Khanův arabský původ, je na místě dodat, že pro vydání zatykače se vyslovil také poradce soudu a uznávaný expert na mezinárodní právo Theodor Meron.
U něj stojí za to, se zastavit. Meron je přeživší holocaustu, jako dítě strávil roky v pracovním táboře. Po válce emigroval do tehdejší mandátní Palestiny, kde krátce nato vznikl Stát Izrael. Meron vystudoval právo na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, později i na Harvardu a Cambridgeské univerzitě. Působil jako poradce izraelského ministerstva zahraničí po šestidenní válce roku 1967 až do roku 1971. Pracoval také jako expert na mezinárodní právo na ministerstvu zahraničí USA. Byl členem soudu, který posuzoval zločiny genocidy ve Rwandě, a předsedou Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Se životním příběhem přeživšího koncentračního tábora, který získal vzdělání v Izraeli a soudil válečné zločiny, Meron spolu s dalšími experty v textu v deníku Financial Times konstatuje, že je důvodný základ se domnívat, že Netanjahu a Galant spáchali válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Podrobné důvody rozebírají v právní analýze, která je dostupná na webu ICC.
Článek dále popisuje některé omyly spojené s debatou o ICC a válce v Gaze. Vypořádává se i s argumentem, že Izrael nemůže být obviněn z válečných zločinů, pokud se v konfliktu s Hamásem brání. „Je potřeba pochopit, že obvinění nemají nic společného s příčinami konfliktu. Zabývají se vedením války způsobem, jenž porušuje dlouho zavedená pravidla mezinárodního práva, která platí pro všechny ozbrojené síly v každém státě na světě.“ Expertní panel konstatuje, že práce prokurátora byla „rigorózní, férová a ukotvená v právu a faktech“. Dodávají, že „není žádný konflikt, který by měl být vyloučen z dosahu práva“.
Theodora Merona vyzdvihuji proto, že zní naprosto nepřípustně někoho takového nařknout z antisemitismu. Stejně tak nelze označit jako antisemitský zatykač, pro který se vyslovil a svou analýzou jej podpořil. Přesto někteří čeští politici vinili soud z protižidovské předpojatosti. Například poslanec KDU-ČSL Ondřej Benešík: „Antisemitismus a jednostranný pohled se v těchto mezinárodních organizacích začínají rozšiřovat. Dovedu si představit odchod z této instituce – i to, že bychom pozvali Netanjahua na oficiální návštěvu do Česka,“ řekl Benešík pro Deník N. Pro pozvání Netanjahua do Česka se vyslovil i europoslanec Alexandr Vondra, který tvrdí, že soud „se pomátl“. Poradce prezidenta Pavla Petr Kolář zase řekl, že bychom měli dělat, jako by žádný zatykač nebyl. Nejvyšší státní zástupce Igor Stříž však už upozornil, že vykonání zatykače nezáleží na vůli politiků, ale je v rukou orgánů justice. Minimálně do té doby, dokud je Česko členskou stranou ICC.
Česká politika vůči Izraeli si často protiřečí. Vidět to bylo třeba minulý týden na návštěvě izraelského ministra zahraničí Gid’ona Sa’ara v Praze, kde ho přivítal šéf české diplomacie Lipavský. Přestože Česko trvá na dodržování mezinárodního práva, Lipavský řekl, že na naší podpoře Izraele se nic nezměnilo ani po vydání zatykače ICC, tedy jedné ze dvou nejvyšších autorit pro posuzování mezinárodního a humanitárního práva.
Paradoxní je, že česká diplomacie se letos v červnu připojila k prohlášení, které vyzývá k respektu k Mezinárodnímu trestnímu soudu a jeho rozhodnutím. „Česko je přesvědčeno o nezávislosti rozhodování tohoto soudu, jehož smyslem je zachovávat respekt vůči mezinárodnímu humanitárnímu právu,“ uvedla tehdy mluvčí ministerstva zahraničí Mariana Wernerová. Když ale pak soud rozhodne, vládní politici se doslova předhánějí v tom, kdo jej víc zkritizuje, a přidává se i sám ministr zahraničí.
Izrael od řeky k moři
Oficiálně je česká pozice pro prosazování dvoustátního řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Gid’on Sa’ar však patří mezi radikální zastánce opačného postoje – říká, že palestinský stát nikdy nebude umožněn a že Izrael bude „od řeky k moři“, což je heslo, které čeští politici v opačném palestinském gardu tvrdě (a oprávněně) odsuzují. Že palestinský stát nikdy nemá vzniknout, tvrdí i Netanjahu po celou svou politickou kariéru. Stejně jako jeho strana Likud.
Dvoustátní řešení nyní prosazují jen okrajové proudy izraelské politiky, ačkoli Palestinská samospráva už v 90. letech uznala Izrael jako stát. Ve dva státy pro dva národy stále věří exministryně Cipi Livniová: „Časem je tohle řešení čím dál komplikovanější, před tím nezavírám oči, ale nevidím jinou možnost. Jedinou alternativou je jeden velký stát Izraelců a Palestinců v násilné atmosféře, což je podle mě nejhorší scénář,“ říká někdejší koaliční partnerka Netanjahua pro Reflex.
Politiku vlády kritizuje i senátor Pavel Fischer: „Česká zahraniční politika musí vycházet z respektu k mezinárodnímu právu a z toho, že nebudeme předstírat, že Izrael si může dovolit úplně všechno, včetně porušování těch nejdůležitějších norem,“ řekl Reflexu Fischer. V případě Mezinárodního trestního soudu říká: „Stejně tak jako tleskáme, když je vydán zatykač na Putina, neměli bychom tvrdit, že v tom druhém případě máme právo si vybrat,“ dodává někdejší poradce prezidenta Havla a bývalý velvyslanec ve Francii. „Bylo by špatnou zprávou i pro oběti druhé světové války, kdybychom začali popírat étos, který se tehdy v norimberském tribunálu nastavil a na nějž tyhle ty dvě instituce navazují,“ odkazuje Fischer na Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) a Mezinárodní trestní soud (ICC).
Pokračující operace v Gaze může celkově Izrael víc poškodit než mu pomoct. Ostatně, naznačoval to už loni americký ministr obrany Lloyd Austin, když řekl, že taktické vítězství Izraele by mohlo být zároveň strategickou prohrou. V posledním roce přibývá zemí, které se rozhodly uznat Palestinu jako stát – v Evropě to bylo Španělsko, Norsko a Irsko. Valné shromáždění OSN většinou 124 států odhlasovalo rezoluci, která požaduje úplné ukončení izraelské okupace palestinských území. Proti bylo 14 států včetně Česka.
Na tom, že se mezinárodní pozice Izraele zhoršuje, se shodují i Břetislav Tureček a Jan Fingerland. Tureček odmítá, že by Izrael nemohl postupovat jinak. „Po loňském masakru, který provedl Hamás, jsem říkal, že to na dlouho poškodilo zájmy Palestinců, jejich legitimní zájmy. Svou odpovědí v Gaze ale začal svoji pozici podkopávat Izrael. Jsou války proti teroristům, které se neřeší plošným bombardováním celých obytných čtvrtí, a přesto jsou efektivní. Tady Izrael nahnal vodu na mlýn velmi tvrdé kritice a zároveň si vlezl do pasti, protože teď mu ten horký brambor, co bude s Gazou, zůstává v klíně,“ říká Tureček, který působil pět let jako zpravodaj v Izraeli.
Tureček se domnívá, že bezmezná podpora Izraele zároveň škodí úsilí Česka v případě Ukrajiny. A to proto, že pro země mimo Evropu je mnohdy izraelsko-palestinský konflikt podstatnější než válka na Ukrajině. „Když za nimi někdo od nás přijede a řekne: ‚Podpořte nás, dejte nám munici, podpořte nás diplomaticky, odsuďte s námi ruského agresora,‘ oni říkají: ‚A kdy vy odsoudíte izraelského agresora, kdy zvednete ruku pro palestinskou státnost?‘ Vím z českých diplomatických zdrojů, že to je v posledních letech naše potíž.“
Nakonec i ukrajinský prezident Zelenskyj už v červnu řekl, že „Ukrajina udělá všechno pro to, aby přesvědčila Izrael, ať zastaví tento konflikt a zabrání utrpení civilistů“. Jestli jsou Netanjahu a Galant váleční zločinci, si každý může vyhodnotit sám. O tom, co se děje v Gaze, jsou navzdory blokování přístupu novinářů dostupné informace. Česko si teď musí rozmyslet, jestli stojí za mezinárodním právem a věří jeho institucím, nebo zda půjdeme cestou Orbána a zatykač budeme ignorovat. Zatím to naši politici hrají tak trochu na obě strany.
Článek vyšel v Reflexu č. 49/2024:
