Máme se bát Donalda II.? Dvě teorie o tom, co nás čeká s Trumpem v Bílém domě
Donald Trump je všeobecně považován za nejméně vyzpytatelného prezidenta USA za poslední desetiletí. Řada Američanů i vnějších pozorovatelů si navíc od jeho znovuzvolení klade otázku, jaký bude jeho druhý mandát. Existují v zásadě dvě hlavní teorie.
První tvrdí, že Trump bude po návratu v Bílém domě pokračovat ve stylu vládnutí, který tu nastavil v letech 2017 až 2021. Jeho první funkční období se totiž sice odehrávalo ve stínu řady až kabaretních, ale vždy dost siláckých výroků, určených domácímu i zahraničnímu publiku, ale reálná politika první Trumpovy administrativy se v klíčových bodech ve skutečnosti příliš nelišila od předcházejících republikánských prezidentů. Je pravda, že Trump měl výrazné priority v boji s migrací a nebyl velkým zastáncem volného obchodu, ale žádná autokratická revoluce se za jeho vlády v USA nekonala. Jedinou, i když dost výraznou kaňku na obrazu Trumpa jako v zásadě normálního republikánského prezidenta ovšem udělal pověstný 6. leden 2021, kdy jeho příznivci násilně vtrhli do Kongresu a nepokoje si vyžádaly i oběti na životech. Tehdy z Bílého domu odcházející Trump nepokoje přímo neinicioval, ale ani jim nebránil a nikdy se od nich jednoznačně nedistancoval.
Kontinuita vs. pomsta
Právě tento moment je proto argumentem pro zastánce teorie, že „druhý“ prezident Trump bude mužem pomsty a bude navazovat na svou antiestablishmentovou rétoriku, jako bylo zpochybňování výsledků minulých prezidentských voleb, a bude se proto snažit zásadně překopat americký politický systém. Obavu z divoké verze nového Trumpa má v těchto očích potvrzovat i skutečnost, že listopadové volby skončily pro jeho republikány drtivým vítězstvím, kdy kromě Bílého domu získala tato strana i většinu v obou komorách Kongresu a uspěla i v řadě guvernérských voleb. To by staronového prezidenta mohlo posilovat při prosazování své agendy, ať už bude jakákoli.
Je třeba ale dodat, že tento poslední argument příliš neodpovídá americké politické realitě. Tamní volební systém, postavený na jednomandátových většinových obvodech, totiž dělá obě velké politické strany mnohem méně jednotné, než jak to známe z Evropy, a umožňuje jednotlivým senátorům a reprezentantům (u nás bychom řekli poslancům) dělat politiku mnohem více nezávisle na vlastní straně. Ostatně již při výběru některých kandidátů do nové Trumpovy vlády se ukázalo, že prezident v tomto systému není žádným samovládcem, ani když jeho strana kontroluje obě komory federálního parlamentu. Trump zkrátka musel některé nominace stáhnout, protože pro ně mezi senátory vlastní strany nenašel podporu. Většina vrcholných exekutivních funkcí totiž v USA podléhá schválení Senátem, přestože jejich nominace i odvolání jsou plně v prezidentově režii.
Předvídat Trumpovu politiku v dalších čtyřech letech není vzhledem k jeho povaze vůbec jednoduché. Určitým a dost výrazným vodítkem v trumpovském věštění se ale může stát právě nyní dobíhající proces jmenování kandidátů do nové vlády.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
