Lajky šumí po skalinách: Profily, které musíte číst, pokud chcete pochopit Českou republiku
Termín sociální bublina patří k nejskloňovanějším výrazům současnosti. O rozdělené společnosti, střetu mezi venkovem a městem, starých s mladými či elit a proletariátu píšou novináři, mudrují experti i politici, debatují umělci. Vinen je údajně především internet. Sociální sítě rozoraly dříve prý jednotné pole českého národa. Je to pochopitelně nesmysl. Populární facebookové a twitterové profily nicméně reprezentují širší názorové proudy. Reflex přináší jejich analýzu.
„Nedělejte z hospody chrám. Česká hospoda je plná idiotů,“ prohlásil kdysi spisovatel Petr Šabach. Musel o tom něco vědět, neboť kolem hospodské kultury se točila řada jeho knih. Sociální sítě, jimž v Česku drtivě dominuje Facebook, jsou obdobou klasické knajpy. Potkávají se tu známí, navazují se zde nová přátelství a občas tu uživatelé v nočních hodinách či nad ránem vyvádějí věci, jichž pak litují. A jako u každého hospodského stolu i zde se najdou jedinci, kteří nějak vynikají.
V pivnici lze zaujmout třeba takto: umět odkrkat českou hymnu, vypít velkou dvanáctku pod tři vteřiny nebo imitovat Miloše Zemana. České sociální sítě zase milují jedince s výraznými názory a s co nejširším záběrem. Pokud dotyčný dokáže na půdorysu několika příspěvků okomentovat vládní návrh státního rozpočtu, problematiku výstavních pudlů a kriticky nahlédnout stav lidských práv v Uzbekistánu, má napůl vyhráno. (Ti nejostřílenější borci to zvládnou v jediném statusu.) K této kastě se počítají především ranaři z marketingu a světa reklamy.
Mnich a whisky
Lidé jako Jakub Horák, Martin Jaroš či Václav Dejčmar mají pro palbu ostrými nasbíranou ideální munici. Je jim přes čtyřicet či kolem padesáti a už jako dospělí či dospívající tak zažili bohatýrské devadesátky, zásobárnu divokých příhod z dob budování kapitalismu. „Kolegové chlastali v práci skotskou, kouřili doutníky a domů jezdili v porschi. Ten svět mě fascinoval“, vzpomíná třeba Jakub Horák na své začátky v reklamní agentuře. Díky tomu, že se podíleli na kampaních velkých firem i politických stran, nabízejí svým čtenářům někdy insiderský, někdy satirický a někdy cynický pohled na českou realitu.
Jsou zcestovalí, či dokonce částečně žijí v zahraničí a s oblibou nahlížejí domácí dění mezinárodní optikou. Martin Jaroš, který v posledním roce mluví o vlastních politických ambicích a vystupoval i na demonstracích spolku Milion chvilek pro demokracii, píše statusy z pouštní Dubaje, pan Dejčmar pendluje mezi Prahou a Zanzibarem a Jakub Horák se občas halí do polohy himálajského mnicha (často poté, co své čtenáře zásobuje informacemi o tom, kolik zkonzumoval kvalitních destilátů). Tihle hoši mají zkrátka odžito, vypito, případně odfetováno svoje. Jejich Česko je zemí lidí, kteří chtějí vidět ze světa co nejvíc, hodně toho zažít a v ideálním případně u toho slušně zbohatnout. Pokud se někde manifestuje svět liberálně orientované vyšší střední třídy z velkých měst, je to na profilech těchto pánů.
Češi proti Čechům
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
