Opera na dálnici: Příběh pražské Státní opery je i příběhem česko-německých vztahů
Nedávno byla po třech letech znovuotevřena Státní opera Praha – jeden z nejkrásnějších operních domů v Evropě, který vznikl ze závisti, hostil největší pěvecké hvězdy své doby, provokoval odvážným pojetím klasických děl, vychoval světové umělce. A přesto vždy zůstával ve stínu Národního divadla…
Svět si prožíval 19. století, Svatá aliance se „koncertem velmocí“ snažila čelit vlně revolucí, která zasáhla i Čechy, náležející tehdy k mnohonárodnostní habsburské monarchii; na území českých zemí tenkrát žilo na tři milióny Němců. A zatímco tato menšina používala už od roku 1783 jako kulturní stánek Nosticovo divadlo, početnější Češi se v letech 1786–1789 museli spokojit s dřevěnou Boudou na Koňském trhu, kde se uváděly především historické hry z českých dějin či pražské frašky. Uzavření této budovy z fošen bývá často vykládáno jako nepřátelská snaha potlačit češtinu, ve skutečnosti se však české divadlo nebylo schopné uživit a jeho konec způsobily finanční důvody.
Opravdu nosnou se tak myšlenka samostatného českého divadelního stánku stala až v národnostně a politicky rozjitřeném období po roce 1848, kdy konečně našla potřebnou odezvu u obyvatel – výsledkem byla celonárodní sbírka na zdar Národního divadla a 16. května 1868 položení jeho základního kamene. Touhu Čechů po vlastním divadle nespálil ani požár rozestavěné budovy, a tak mohly o dva roky později tóny Smetanovy Libuše slavnostně otevřít divadlo, které věnoval Národ sobě.
Stavba ze žárlivosti
Tahle honosná stavba na rohu dnešní Národní třídy a Masarykova nábřeží však vzbudila závist pražských Němců – sto let starý Nosticův kulturní stánek, jenž od roku 1862 nesl název Královské zemské německé divadlo, už dávno nevyhovoval stále větším nárokům na výpravnější operní kusy, navíc za Národním divadlem zaostával i co do honosnosti – celkově to zkrátka vypadalo, že se němečtí umělci začínají dostávat na periférii pražského kulturního života.
A tak byl 4. února 1883 ustaven Německý divadelní spolek, který měl po vzoru Čechů shromáždit prostředky na stavbu nového divadla. Už 29. března 1886 byly zahájeny výkopové práce a na podzim následujícího roku byla budova připravena ke kolaudaci. Od zlaté kapličky se lišila ve dvou aspektech…
Za prvé vídeňská firma architektů Ferdinanda Fellmera a Hermanna Helmera měla společně s architektem Karlem von Hasenauerem, jenž byl spoluautorem vídeňského Burgtheateru, k dispozici podstatně větší pozemek na místě bývalého Novoměstského divadla – velké dřevěné budovy, která se 16. května 1868 zapsala do dějin tuzemské opery premiérou Dalibora od Bedřicha Smetany. A za druhé, Nové německé divadlo, slavnostně otevřené 5. ledna 1888 Wagnerovou operou Mistři pěvci norimberští, vyšlo na tři čtvrtě miliónu zlatých – necelou polovinu toho, co stálo vybudování Národního divadla před požárem.
Vedením Neues deutches Theateru byl pověřen Angelo Neumann, kdysi úspěšný barytonista a osobní přítel Richarda Wagnera, jinak tehdejší ředitel Nosticova, později Stavovského divadla – tím došlo k propojení obou německých divadel a společný soubor začal působit na obou scénách; Nové divadlo bylo vyhrazeno operám, výpravným operetám a velkým činohrám, staré divadlo uvádělo především komornější hry.
Pokud existovaly národnostní třenice za časů monarchie, v ještě větší míře se projevily po vzniku Československé republiky – a to navzdory tomu, že německá kultura byla i nadále částečně dotována ze státního rozpočtu. Na druhou stranu Nové německé divadlo patřilo k baštám demokracie ještě ve třicátých letech, kdy zde nacházeli útočiště němečtí umělci, kteří kvůli svému rasovému původu už nemohli tvořit ve třetí říši. Navíc v roce 1937 se zde konala premiéra výrazně antimilitaristické opery Honzovo království od Otakara Ostrčila, kterou Nové německé divadlo jasně deklarovalo svůj protifašistický postoj.
Nacisté Goethe a Mozart
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
