Opera na dálnici

Opera na dálnici Zdroj: Archív Národního divadla

Budova Nového německého divadla byla 5. ledna 1888 slavnostně otevřena Wagnerovou operou Mistři pěvci norimberští
Generální rekonstrukce, která v tehdejším Smetanově divadle proběhla v letech 1967–1973, podle slov současného ředitele Národního divadla Jana Buriana mnohé změnila k horšímu
Nové německé divadlo za časů první republiky, kdy před ním ještě byla promenáda. Později tudy vedla tramvajová linka, dnes tříproudá magistrála.
Původně stával vedle operního divadla z jedné strany hotel, z druhé budova Plodinové burzy, která vyrostla na pozemku bývalé divadelní zahrady. Převýšenou dostavbou Národního shromáždění ztratilo divadlo své původní postavení architektonické dominanty mezi Národním muzeem a hlavním nádražím, navíc bylo z obou stran spoutáno severojižní magistrálou, která výrazně zvýšila hladinu hluku a smogu.
Kolem Státní opery projede každý všední den v obou směrech zhruba 90 000 aut
6 Fotogalerie

Opera na dálnici: Příběh pražské Státní opery je i příběhem česko-německých vztahů

HONZA DĚDEK

Nedávno byla po třech letech znovuotevřena Státní opera Praha – jeden z nejkrásnějších operních domů v Evropě, který vznikl ze závisti, hostil největší pěvecké hvězdy své doby, provokoval odvážným pojetím klasických děl, vychoval světové umělce. A přesto vždy zůstával ve stínu Národního divadla…

Svět si prožíval 19. století, Svatá aliance se „koncertem velmocí“ snažila čelit vlně revolucí, která zasáhla i Čechy, náležející tehdy k mnohonárodnostní habsburské monarchii; na území českých zemí tenkrát žilo na tři milióny Němců. A zatímco tato menšina používala už od roku 1783 jako kulturní stánek Nosticovo divadlo, početnější Češi se v letech 1786–1789 museli spokojit s dřevěnou Boudou na Koňském trhu, kde se uváděly především historické hry z českých dějin či pražské frašky. Uzavření této budovy z fošen bývá často vykládáno jako nepřátelská snaha potlačit češtinu, ve skutečnosti se však české divadlo nebylo schopné uživit a jeho konec způsobily finanční důvody.

Opravdu nosnou se tak myšlenka samostatného českého divadelního stánku stala až v národnostně a politicky rozjitřeném období po roce 1848, kdy konečně našla potřebnou odezvu u obyvatel – výsledkem byla celonárodní sbírka na zdar Národního divadla a 16. května 1868 položení jeho základního kamene. Touhu Čechů po vlastním divadle nespálil ani požár rozestavěné budovy, a tak mohly o dva roky později tóny Smetanovy Libuše slavnostně otevřít divadlo, které věnoval Národ sobě.

Stavba ze žárlivosti

Tahle honosná stavba na rohu dnešní Národní třídy a Masarykova nábřeží však vzbudila závist pražských Němců – sto let starý Nosticův kulturní stánek, jenž od roku 1862 nesl název Královské zemské německé divadlo, už dávno nevyhovoval stále větším nárokům na výpravnější operní kusy, navíc za Národním divad­lem za­ostával i co do honosnosti – celkově to zkrátka vypadalo, že se němečtí umělci začínají dostávat na periférii pražského kulturního života.

A tak byl 4. února 1883 ustaven Německý divadelní spolek, který měl po vzoru Čechů shromáždit prostředky na stavbu nového divadla. Už 29. března 1886 byly zahájeny výkopové práce a na podzim následujícího roku byla budova připravena ke kolaudaci. Od zlaté kapličky se lišila ve dvou aspektech…

Za prvé vídeňská firma architektů Ferdinanda Fellmera a Hermanna Helmera měla společně s architektem Karlem von Hasenauerem, jenž byl spoluautorem vídeňského Burgtheateru, k dispozici podstatně větší pozemek na místě bývalého Novoměstského divadla – velké dřevěné budovy, která se 16. května 1868 zapsala do dějin tuzemské opery premiérou Dalibora od Bedřicha Smetany. A za druhé, Nové německé divadlo, slavnostně otevřené 5. ledna 1888 Wagnerovou operou Mistři pěvci norimberští, vyšlo na tři čtvrtě miliónu zlatých – necelou polovinu toho, co stálo vybudování Národ­ního divadla před požárem.

Vedením Neues deutches Theateru byl pověřen Angelo Neumann, kdysi úspěšný barytonista a osobní přítel Richarda Wagnera, jinak tehdejší ředitel Nosticova, později Stavovského divadla – tím došlo k propojení obou německých divadel a společný soubor začal působit na obou scénách; Nové divadlo bylo vyhrazeno operám, výpravným operetám a velkým činohrám, staré divadlo uvádělo především komornější hry.

Pokud existovaly národnostní třenice za časů monarchie, v ještě větší míře se projevily po vzniku Československé republiky – a to navzdory tomu, že německá kultura byla i nadále částečně dotována ze státního rozpočtu. Na druhou stranu Nové německé divadlo patřilo k baštám demokracie ještě ve třicátých letech, kdy zde nacházeli útočiště němečtí umělci, kteří kvůli svému rasovému původu už nemohli tvořit ve třetí říši. Navíc v roce 1937 se zde konala premiéra výrazně antimilitaristické opery Honzovo království od Otakara ­Ostrčila, kterou Nové německé divadlo jasně deklarovalo svůj protifašistický postoj.

Nacisté Goethe a Mozart

 

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!