První skandál v opeře: Lze rekonstruovat divadelní oponu podle černobílé fotografie?

Nebyly to jen hlavy Goetha, Schillera a Mozarta, které rozvášněný dav srazil v průběhu Květnové revoluce z oválných oken mezi sloupy průčelí Německé opery – kamsi se na jaře 1945 nenávratně ztratila i divadelní opona, která byla dílem Eduarda Veitha; tenhle původní profesí malíř pokojů z Nového Jičína, který následně vystudoval výtvarné umění na vídeňské Škole uměleckých řemesel rakouského muzea a podílel se na výzdobě divadel v Ostravě, Brně, Berlíně a ve Vídni, pražského Rudolfina či Mariatereziánského sálu v Hofburgu, byl rovněž autorem dekorativní fresky na stropě Nového německého divadla.

Lidová slovesnost tvrdí, že opona, kterou tvořily personifikace Ctností a Neřestí, byla ukradena a na neznámém místě rituálně spálena – vždyť přece zdobila scénu, z níž v době protektorátu hovořili příslušníci NSDAP! Nové opony se tak tenhle operní dům dočkal až po bezmála šedesáti letech…

Byl to nápad tehdejšího ředitele Daniela Dvořáka, zároveň autora scény k novému nastudování Mozartovy Kouzelné flétny, které bylo uvedeno 19. září 2002. Od výtvarníka Antonína Střížka si tenkrát objednal oponu, jež měla být komponentou celkového výtvarného řešení inscenace, aby však zároveň byla během premiéry slavnostně inaugurována coby nová opona Státní opery. „Často bývám označován za postmoderního malíře, takže jsem se k postmodernímu pojetí Mozartovy opery nejspíš dobře hodil,“ soudí malíř, který se při tvorbě opony nechal ovlivnit romantismem německého krajináře Caspara Davida Friedricha. „Pečlivě jsem studoval dobové opony – měřítka figur i dekorativní rámce, zkrátka všechny jejich tehdejší standardy. Snažil jsem se vycházet z tradice, ale ve výsledku vytvořit současnou oponu,“ dodává výtvarník, jenž na ní zachytil dva anděly, jimž ovšem s nadsázkou říkal osvětlovačky, výřez z gotické krajiny Mistra Vyšebrodského oltáře a labradora, který se jako jediný nedíval do děje, ale ohlížel se na diváky.

Celkem se v inscenaci Kouzelné flétny otevřela čtyřiatřicetkrát, naposledy se nad scénou Státní opery zavlnila 2. července 2016 v představení Turandot – v souvislosti s nedávnou rekonstrukcí bylo totiž rozhodnuto, že se tato scéna vrátí k původní oponě Eduarda Veitha.