Propadli jsme se do temnoty, netuším, co budu dělat, říká mladá Moskvanka
Irinu (42) znám roky. Seznámily jsme se ve Washingtonu na jedné z mezinárodních akcí zaměřených na cestovní ruch. Mluví čtyřmi jazyky, procestovala celý svět a má práci, která ji naplňuje. Nebo alespoň měla. Také její život se změnil v noci na 24. února. Strach, úzkost a bezmoc. To jsou emoce, o kterých mluvila, zatímco se chystala podpořit své protestující přátele v ulicích Moskvy.
Jsem ráda, že tě slyším. Asi se nemusím ptát, jak se máš?
Je to horor, pořád nevěřím tomu, že se to fakt děje. Nikdo nečekal, že to vážně udělá. Podle mě regulérně zešílel!
Co budete dělat?
Jsme úplně bezmocní, nevíme, jak to zastavit. Samozřejmě že spousta slavných lidí, umělců i novinářů už podepsala velkou petici, ale nikdo tam nahoře to neposlouchá. Venku jsou kamarádi a kolegové, protestují. Ale prý je tam už policie.
Přidáš se k nim?
Mám docela strach, ale jdu ven. Je nebezpečné napsat si cokoliv na sociální sítě, natož publikovat články nebo se účastnit demonstrací. Můžou tě okamžitě zatknout. Většina mých kamarádů křičí do světa alespoň skrze své soukromé účty.
U tebe jsem zatím nic neviděla.
Vypadalo to, že se mi někdo naboural do účtu. Ale pak zase začal fungovat normálně, možná jsem už paranoidní. Radši na sebe neupozorňuju. Mám vážně strach.
Není se čemu divit.
Chci odsud vypadnout. Ale mám tu rodinu. Vůbec nevím, co budu dělat.
Zbytek rodiny o emigraci neuvažuje?
Naši jsou už staří, ti by do žádných přesunů nešli. A navíc si myslím, že jsou ukrytí v té své bublině nevědomosti. Neumí žádný jazyk, sledují jen jeden zpravodajský kanál. Nadávají na Jelcina, Putin je pro ně ten, který v zemi nastolil pořádek. Chodí jim pravidelně důchod, mají své jisté.
Takže věří všemu, co jim servíruje propaganda.
Možná se jim po těch letech konečně rozsvítí. Bojím se o bratra a sestru, kteří žijí na Ukrajině.
Mluvila jsi s nimi?
Jo, mají hrozný strach. Bydlí kousek od Lvova. Sestra s rodinou je už v Polsku, ale bratra zatím nepustili. Ten je pořád na hranicích. Už víc než šest hodin.
O vpádu ruských vojsk na Ukrajinu se mluvilo už pár týdnů. Vy jste vážně vůbec nic netušili?
Absolutně nás to šokovalo! Kolovalo to mezi námi leda jako špatný vtip. Kolega dokonce kreslil nějakou karikaturu Putina po jednom z těch jeho megalomanských proslovů ve stylu karikatury, jak to dělávali Charlie Hebdo. To, jak se tam tvářili ti jeho pohlaváři, bylo k smíchu. Drželi se jak na pohřbu. Ale teď zpětně si říkám, že tam možná byla divná křeč, která mohla ledasco napovědět. Včera byl navíc svátek armády. Bože, to je fakt jak ze špatnýho filmu.
Půjdeš zítra normálně do práce?
Byla jsem teď dva týdny doma kvůli covidu. Na zítřek jsem byla domluvená k doktorovi. Asi to ale zruším, bůhví, jaká bude noc.
Mluví se o nočním útoku na Kyjev.
Ne, to se určitě nestane. (stalo pozn. red.)
Pracuješ jako novinářka v cestovním ruchu. Dost věcí se pro tebe teď asi změní.
To je jisté. Nic nebude jako dřív. Ale o to teď úplně nejde. Někdo ho musí zastavit. Něco se musí stát. Chci zase cestovat, chci být svobodná. Lidi nás teď ale budou nenávidět. Jenže by měli vědět, že my s Putinem nesouhlasíme. Ostře ho odsuzujeme a máme z něj strach. Nemůžeme za to, že jsme se narodili v Rusku. Rusko není špatná země a my nejsme špatní lidé. Moji sourozenci žijí na Ukrajině. Prosím, to tam taky napiš.
