Hranice nepředstavitelného: Reportérka Reflexu strávila desítky hodin s ukrajin­skými uprchlíky

OlHa sedí na rozkládacím lehátku v teplé hale plné nasládlého puchu z koncentrované lidské přítomnosti, jídla, tekutin včetně tělesných, špinavých dětských plen, usychajících zablácených bot i zvířecí srsti… Sedí v prošívané bundě, s kulichem na hlavě, ústenkou přes polovinu tváře. Kulatá záda a úhel hlavy, jakoby nesnesitelnou tíhou téměř mírně nalomené, hovoří výmluvněji než jejích pár vět. Nepláče. Už. Jestli může mít člověk prázdnem a zklamáním, šokem, lítostí a strachem rozpraskané vodnaté oči, tak Olha právě takové má – člověk se do nich až stydí podívat.

Dlouhé hodiny čekání

„Jsem od Žytomyru,“ utáhne si pevněji kolem kolen hnědo-bílou plstěnou deku, na nohách má do půli lýtek kozačky s kožešinou vyčuhující z horního lemu bot.

„Tak,“ přikývne, když se zeptám, jestli přišla do záchytného střediska na polských hranicích u města Přemyšl dnes.

„Dvaatřicet hodin, no, možná víc. Nevím,“ uhlazuje automaticky deku rukama s nehty se zbytky oprýskaného růžového laku.

Tak dlouho prý čekala v koloně aut a pěších na ukrajinské straně hranice. Bez přístřeší, vystavena jako ostatní ledovému vichru, v noci mrazu a dnes přes den dešti a nakonec i chumelenici.

Její dvě – ani ne desetileté – děti si právě hrají s dalšími u lehátek s omalovánkami ve vzdálenější části haly. Zvedneme trochu hlavu a zadíváme se téměř za roh ke stolům, kde dobrovolníci rozdávají teplou polévku s chlebem, sušenky, čokolády, vodu.

Kam má Olha namířeno?

„Polsko. Zůstaneme tady. ­Mys­lím.“

Má tu rodinu? Známé?

Přikývne.

Muž zůstal doma?

Zavrtí hlavou.

Už bojuje?

Olha při této otázce ztuhne, ­prsty na dece se zastaví. Pak se trochu narovná a pokusí se s přikývnutím usmát.