Putinovi nevěřím ani pozdrav, říká sbormistr opery Národního divadla moravskoslezského Jurij Galatenko

Kdo vás doma, v Kyjevě, vedl k hudbě, když jste byl malý?

Moje babička a maminka, která měla stejně jako já absolutní sluch. Do páté třídy mě k hudební nauce skoro nutily, utíkal jsem na fotbal, chtěl být zoologem, biologem, vším možným. Mně šla hudební teorie i praxe, přestože jsme měli velmi těžkou přípravu. Jednalo se totiž o speciální školu pro talentované děti, kde se učilo do jedné a pak až do čtyř do odpoledne byla hudební nauka. Takové školy existovaly tehdy jen tři: v Moskvě, Leningradu a u nás, v Kyjevě.

Jak se z hudebně nadaného dítěte stane zrovna sbormistr?

Do čtvrté třídy jsem hrál na klavír, pak intenzívně studoval hru na flétnu, protože můj tatínek byl flétnista. Výuka sbormistrovství pro mě začala od sedmé třídy. Do té doby jsem zpíval ve sboru a studoval všechny ostatní hudební disciplíny. Pro povolání jsem si nakonec vybíral mezi třemi obory – zpěvem, dirigováním a flétnou. Akademii jsem absolvoval ve dvou oborech, ve sbormistrovství a v dirigování.

Zdá se mi, že hudba je velice důležitou součástí ukrajinské kultury. Je to tak? 

Ano, zpěv je na Ukrajině určující, působí tu výrazné folklórní soubory. Dokonce i já, sbormistr, jsem měl na přijímacích zkouškách zpěv. Protože sbor­mistr, který neumí zpívat, zkrátka nemůže být sbormistrem. Ukrajinské sbory pak velice citlivě pracují s přirozeným hlasem, což z nich, myslím, dělá ojedinělá hudební tělesa. Vášeň a autenticitu hlasového vyjádření klademe před technickou dokonalost zpěváka.

Měl jste při studiích rád Janáčka?

Kromě Bély Bartóka, Stravinského, Prokofjeva a Šostakoviče jsem miloval taky Janáčka a Martinů. Tedy ne že bych přišel do Ostravy kvůli Janáčkovi, ale je pro mě zajímavé, že se tady narodil a žil.