Jsem zoufalá, nechci a nebudu tady žít, říká obyvatelka Moskvy
Už dva týdny svět ovládá tíseň a strach ze situace na Ruskem okupované Ukrajině. A zatímco ve společnosti se solidarita s Ukrajinci snoubí s rusofobní náladou, lidé se podporují v úvahách o kolektivní pomoci i kolektivní vině, kdesi v zemi, která za všechno může, žijí lidé, kteří prožívají nejhorší dny svého života. Se Žannou už jsme jednou v Reflexu mluvili . Napsali jsme jí znovu. Přišla o svobodu, sny, práci, iluze i přátele. Její domov se pro ni stal nebezpečným vězením, ze kterého hodlá uprchnout za každou cenu.
Změnila se situace za posledních pár dní?
Řekla bych, že ještě k horšímu. Je to absolutní šílenství. Nemám ani jednu dobrou zprávu. Spíš naopak. Měla jsem teď tři dny volno, protože osmého tu byl svátek, a tak jsem navštívila rodiče.
Jak se jim daří?
Díky bohu dobře. Sestra čeká chlapečka a zrovna včera měla termín. Kluk si ale dává na čas. Nedivím se mu, že se mu na tenhle svět nechce.
Vyhlídky se moc nemění.
Mění. Je to den ode dne horší. To, co se děje na Ukrajině, je jedno velké neštěstí. Momentálně máme strach, že vláda zablokuje internet. Prý teď vyslali nějakou speciální loď, která má rušit podmořské kabely. Ale nevím, co je na tom pravdy. Každopádně chci odsud co nejdřív vypadnout.
Kam? Máš nějaký plán?
Mluvila jsem o tom s našima, chci odletět minimálně na půl roku nebo na rok, než se situace uklidní. Všichni mě v mém rozhodnutí podporují. Sami uvažují nad tím, že odjedou ke známým do Uzbekistánu.
Je nějaká šance dostat se do Evropy?
Mám platné vizum do Ameriky, které mi končí v dubnu, a vyřízené papíry pro vstup do Schengenu. Dostat se do Ameriky bude asi nemožné, prý nás tam nechtějí. Šance by byla odcestovat do Dubaje, na Havaj nebo do Spojených arabských emirátů. Snažím se teď kontaktovat agentury, se kterými jsem spolupracovala.
Pracuješ v cestovním ruchu. Máš vůbec ještě nějakou práci?
No, většinou dělám jen storna a refundace. Je to opravdu příšerná doba. Nikdy jsem si nedokázala představit, že se něco takového může stát.
Nebojíš se mluvit se mnou takhle otevřeně? Zkoušela jsem psát Irině, ale ta se mnou nekomunikuje.
Strach nemám, ale pro jistotu mažu všechny zprávy a používám už jen Telegram nebo Signal. Prý mají lepší kódování než WhatsApp. Ale těžko říct, jak moc nás kontrolují. Každopádně v metru stojí „OMONi“ (Speciální jednotky ruského ministerstva) a namátkově kontrolují lidem mobily. Kdo má nějakou podezřelou konverzaci, toho berou. Irina se fakt bojí, neměj jí to za zlé.
Je to naprosto pochopitelné. Vládne u vás absolutní teror.
Začali zestátňovat všechny západní firmy. Vůbec nevím, co bude dál. Opravdu jsem doufala, že dojde na nějaká jednání, nastolí se příměří. To, co mělo trvat tři dny, se úplně vymklo kontrole. Mám velký strach. On je schopný všeho.
Vypadá to tak.
Každý den se modlím k bohu, aby to skončilo. Přece nemůže přijít 3. světová válka jen kvůli jednomu šílenci. Ale to si někteří lidé před 2. světovou válkou nejspíš mysleli také. Dnes chápu, jak se museli cítit Němci, kteří nesouhlasili s Hitlerem. Kamarádka z Petrohradu, která žije v Brně, se prý bojí promluvit na svoje děti. Má strach, že jí budou lidé na ulici nadávat.
Přitom Češi obvykle nepoznají rozdíl mezi ukrajinštinou a ruštinou.
Sousedi ji prý přestali zdravit a dětem ve škole nadávají, že jsou to vrazi. Vůbec nevím, co bych jí poradila. Tohle mě nejspíš čeká taky, jestli se odsud teda vůbec někdy dostanu. Díky moc, že píšeš, díky za podporu, moc si toho vážím.
