Zelenského moderní válečný marketing vejde do dějin, Putin u toho připomíná starou bolševickou loutku
Není Vladimír jako Vladimír. Vidíme to i na způsobu prezentace války na Ukrajině. Na jedné straně moderním způsobem vystupující a emotivně burcující ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj (44), na druhé všechny prošlé nectnosti politického boje připomínající Vladimir Putin (69). Nejde jenom o to, že ukrajinský vůdce je o generaci mladší, jde o schopnost využít moderní technologie, vcítit se do pocitů jiných, správně naskočit na zběsilý běh událostí a použít je k vlastním cílům. Zelenský to umí lépe. Proto Ukrajina zatím piárově a marketingově nad Ruskem vítězí. Což samozřejmě neznamená, že vyhraje i na reálném bojišti.
Volodymyr Zelenskyj byl také hercem a znalosti nabyté ve filmu a při natáčení televizních seriálů dokáže dnes dokonale využít. Jeho projevy jsou krátké, úderné, přesně ví, kde má jít s hlasem nahoru, kde dolů, kde udělat malou pauzu, jak se u toho dívat do kamery. Navíc dokáže natočit i krátká videa mobilem, převlékl se z obleku do vojenského trička. Umí zaujmout, rozplakat i naštvat (druhou stranu). Přesně tak, jak to má dělat válečný vůdce. Promlouvá ukrajinsky i rusky (když je potřeba), komunikuje také někdy v angličtině. Působí moderněji, energetičtěji a kompetentněji než Putin.
Zelenského taktika spoléhá i na to, že ukrajinská společnost je otevřenější a svobodnější než ruská. Je to vidět na světem šířených příspěvcích na sociálních sítích či v televizích. Ukrajinci mohou (bohužel) využít i to, že Rusové nasadili svoji obvyklou brutální taktiku devastace měst a obcí, zabíjejí bez skrupulí civilisty a bezostyšně lžou. Je vysoce pravděpodobné, že také Ukrajinci včetně samotného Zelenského se uchylují k dezinformacím. Jenže u Rusů je to daleko více vidět.
Rusové pořád předvádějí své okupační vojáky, kteří říkají nesmysly, zatímco Ukrajinci servírují světu srdceryvné lidské příběhy – od smrti malých nevinných dětí, přes utrpení obklíčených měst, bombardování nemocnic až po velkou uprchlickou vlnu. Moskva nabízí jako vždy bomby, Kyjev slzy a dojetí. Co funguje na mezinárodní společenství (pravda pokud nežijete v totalitní zemi jakými jsou Čína, Kuba nebo Venezuela, kde se konzumuje pouze ruský pohled na válku) lépe? Na to všichni známe odpověď.
Putin v této válce, stejně jako většinově zmanipulovaná ruská média, narazil rovněž dom zdi, protože jim pronášená slova jsou někdy tak velké hlouposti, že mají zcela opačný účinek, než bylo zamýšleno. Putinovo absurdní tvrzení, že Ukrajina nikdy neexistovala a že Ukrajinci jako národ neexistují, se otočilo proti němu. Ukrajince to naštvalo a sjednotilo v odporu proti ruským okupačním silám. Hovořit navíc o denacifikaci Ukrajiny, když všichni ví, že část Zelenského rodiny zahynula za druhé světové války v nacistických koncentračních táborech, je hnus, který rovněž vejde do historie. Putin ve svých projevech předvádí všechno, o čem jsme si mysleli, že je už prošlé a zkažené. A velmi hloupé. Jenže ruský diktátor nepochopil dobu, zůstal uvězněn ve schématech své říše zla.
A co ostatní politici?
Zajímavé je také sledovat, jak se v rámci války na Ukrajině prezentují ostatní politici ve světě. Oproti Zelenskému je to většinou slabota, šeď a nuda.
Čínský prezident Si Ťin-pching se osobně vůbec nevyjádřil. Nechává za sebe šířit proruský názor cenzurovaná čínská média a nižší politické šarže. Je to letitá čínská taktika. Kdyby se totiž mezitím něco změnilo, až pak Si přispěchá s rozhřešením.
Poměrně burcujícím způsobem se proti Rusku vymezuje britský premiér Boris Johnson. Ovšem jeho silná slova současně provází silná protiuprchlická realita Velké Británie, která ukrajinské migranty nechce a vystavuje jim všemožné překážky pro příjezd do země. V tomto směru je to smutný příběh.
Jasná stanoviska naopak prezentuje polský předseda vlády Mateusz Morawiecki a představitelé pobaltských států, které jsou první na ráně při možném ruském útoku na evropský civilizovaný svět. Český premiér Petr Fiala v případě ukrajinské krize nic nepokazil, ale pořád zůstává u svého profesorského uhlazeného stylu. Trochu více emocí a kreativity by neuškodilo.
Do zapeklité situace se naopak dostala Francie a Maďarsko. První zemi čekají 10. a 24. dubna prezidentské volby a tu druhou 3. dubna parlamentní volby. Jenže Emmanuela Macrona a Viktora Orbána, kteří své posty obhajují, nezastihla válka na Ukrajině v nejlepší formě. Francouzský prezident stojí v současnosti v čele předsednictví Rady Evropské unie, a proto často mluví s Putinem. Ten je ale podle všeho zcela hluchý, když Macron něco říká a ruský prezident si lže. jak chce. EU má proto malý vliv na vývoj situace. Orbán byl léta silně proputinovský, nemíní to měnit a je to jeho černá můra, které se nelze zbavit. Pomáhají mu v tom i některá vládní maďarská média. Doma to Orbánovi asi předvolební body přinese, ale na evropské scéně je mimo. Svými postoji v podstatě ukončil podobu Visegrádské skupiny, jak jsme ji znali předtím.
Co bude dál?
Vzhledem k tomu, že Putin ví, že Západ s ním do konfrontace kvůli Ukrajině nepůjde a válka neprobíhá podle jeho umanutých představ, tak nasazuje tu nejhrubší vojenskou sílu. Dá se očekávat, že některá ukrajinská města budou zničena, infrastruktura vážně poškozena, uprchnou miliony lidí, minimálně desítky tisíc osob přijdou o život. Tomu zřejmě nezabrání ani sebelepší vystupování a dobrý marketing Volodymyra Zelenského.
Historie je ale neúprosná. Putinovské zločiny nakonec povedou k odstranění ruského diktátora. Kdy se tak stane, ještě netušíme. Cestu k tomu si Putin ale zvolil u Kyjeva, Charkova a Mariupolu…
