Trnitá cesta k záchraně: Strach, bezmoc a obří byrokracie na útěku z Ukrajiny do bezpečí
Aljona svírá hrnek s horkým čajem, od úst jí stoupá pára, na dohled od nás je zakopané ukrajinské dělo, o kousek dál vartují domobranci s odjištěnými puškami. Aljona pláče. Ne moc, ale nemůže přestat. Je ve čtvrtém měsíci těhotenství a má strach. Že možná právě potratila, že její rodina z Charkova je už mrtvá. A že se nikdy nedostane ze země. Snaží se o to marně už tři dny.
Je chvíli po osmé ráno pár kilometrů severně od Oděsy a Aljona a její muž se znovu balí. Spali v sousední chatce. Stojíme na prostranství na kopci, kde je společné venkovní zázemí. Dřevěné chatky z kulatiny postavené pod námi jsou jak z kýčovitého filmu: uvnitř dřevěné podbití, měděné umyvadlo, litinová kamna. A výhled na jezero a dlouhý most, jenž je v podstatě jedinou a hlavní spojnicí přístavu Oděsa s pevninou. Jde hned po přístavu o nejstrategičtější místo široko daleko.
I proto je všude kolem nás rozmístěno velké množství vojenské techniky a checkpointy vedoucí polňačkou k této jindy dovolenkové osadě jsou mohutné a hlídané mnoha po zuby ozbrojenými domobranci.
Spaly jsme na vojensky strategickém místě, což jsme ovšem za tmy, kdy jsme sem přijížděly, netušily. Ale mělo nám to dojít, když pár kilometrů dál už je Černé moře a na něm ruské válečné lodě, jež mají v plánu to tady všechno dobýt. Primárně Oděsu a odříznout ji právě tady buď obsazením, nebo zničením mostu od pevniny. Tím by Rusové sebrali Ukrajině poslední přístup k moři, naprostou většinu pobřeží už obsadili.
V noci jsem slyšela ostřelování, které bylo v dálce, ale také sporadickou střelbu z útočných pušek odhadem tak kilometr, maximálně dva. Měly jsme štěstí, že si ruská armáda v noci vybrala místo tohoto mostu do a z Oděsy za cíl pobřežní obec Zatoka. Ta byla kromě toho, že jde o prázdninové přímořské letovisko, také kotvištěm ukrajinských vojenských plavidel.
Hranice zlomených srdcí
Za jiných okolností – ještě před několika týdny – bychom v tomto místě našeho posledního ukrajinského noclehu potkali nejspíš jen pár rodin s dětmi, co si zajely k jezeru na víkend. Ale nejspíš vůbec nikoho. Sezóna začíná v květnu. Poslední týden je ale obsazeno každé lůžko, domácí tak tak stíhají prát a měnit povlečení.
Každý den jiná rodina, každý den na stejné cestě přes Oděsu k nedalekým moldavským nebo ke zhruba dvě stě třicet kilometrů vzdáleným rumunským hranicím. Obě trasy jsou hodně vytížené. Přesto ne tak jako ty na Polsko, kudy utíká před válkou ze své země naprostá většina Ukrajinců. Respektive hlavně matky s dětmi. A tak se těsně před hranicemi musejí ty šťastnější, které jejich mužové, bratři nebo otcové mohli k hranicích dovézt auty a nemusely jít samy jen s dětmi ty desítky kilometrů pěšky, se svými nejdražšími rozloučit. Jak už jsme viděly při cestě sem přes polský přechod Medyka, jsou to srdcervoucí scény. Klouby bělající přáním nikdy se toho druhého nepustit, nenechat ho jít. Ústa zkamenělá v nuceném úsměvu, aby se dítě táty dobrovolně pustilo a šlo opačným směrem jen s vyděšenou a neméně smutnou mámou a nekřičelo. Oč tišší a zdánlivě nenápadnější některé z těchto obrazů byly, o to nesnesitelnější.
Cesta do neznáma
Totéž čeká Aljonu a ona to ví. Její domovský Charkov je pod ostřelováním a bombardováním ruskou armádou už mnoho dní a ona se pěšky jen s kufrem a taškou vydala na cestu do zemí, kde nikdy nebyla. Aljona vlastně byla dosud jen na Ukrajině a pak s manželem dvakrát v Egyptě na dovolené.
„Vůbec nevím, co mám dělat,“ mumlá do čaje.
„Zkoušeli jsme se dostat ze země několikrát. Naštěstí teď máme v nádrži skoro třetinu, zkusíme ještě v Oděse na pumpě koupit dalších dvacet litrů a to by nám mělo vydržet na celou frontu před hranicemi. Vy jste tam ještě nebyly? Už jsme tak stáli celý den a nedostali se ani na dohled hranic, tak jsme se vrátili a hledali nocleh. Pokaždé jinde. Je to…“ zadívá se na klidné šedomodré, chladné jezero.
Neví prý, jestli se jí za hranice chce. Znamená to, že bude poprvé v životě úplně sama. A v cizí zemi. Pak si sáhne na břicho. Ne, nebude sama. Nebo ano?
Ptá se mě, jak funguje v Moldávii zdravotní péče. Obě víme, že důvod, proč ji možná bude bezodkladně potřebovat, nedokáže vyslovit. Neumím jí odpovědět. V Moldávii jsem nikdy nebyla. Ale uklidňuju ji, že podle toho, co mi včera řekly pekařky v Oděse, které tam odvezly své děti, minimalizovala Moldávie všechny byrokratické procedury a snaží se Ukrajincům maximálně pomáhat. Určitě jí hned za hranicemi pomůžou, dodám. Trochu se pousměje.
Říká, že ani neví, jestli v Moldávii zůstane, nebo se pokusí dostat dál do Maďarska. Nebo třeba až do Česka. Nebo zpět na Ukrajinu, pokud válka brzy skončí a bude se mít za kým vrátit. Patří mezi ty uprchlíky, na které na druhé straně nikdo nečeká. Celá její i manželova rodina jsou na Ukrajině.
„Já vím, že jsou na tom lidé mnohem hůř, nechci si stěžovat, já jen…“ řekne a pak zamává na svého muže, který gestikuluje, že jsou připraveni.
„Netuším, jestli naši ještě žijí, nejde se s nimi spojit. Nikdo nic neví. Já tomu nerozumím… Vemte si hlavně dost jídla a pití,“ loučí se.
Na venkovním stolku po ní zbyl hrnek s nedopitým čajem.
V pasti
Pokud jde o jídlo a pití, momentálně je to na Ukrajině špatné a zjevně bude hůř. Většina obchodů s potravinami je poloprázdná, respektive spíš prázdná. Mnohé obchody úplně zavřely. Pokud zbyl, tak jen alkohol, který se nesmí prodávat, a sladkosti, případně konzervy s olivami, kaviár nebo kyselé okurky… Pečivo, mléčné výrobky, ovoce, zelenina… ve většině obchodů nejsou.
Čerpací stanice se staly místy dobití energie nejen pro auta. Ty, které mají pohonné hmoty (jsou na příděl – 20 litrů na jedno auto), slouží často taky jako jediná bistra. Zbývají tu ale opět kromě automatů na kávu a čaj hlavně sladkosti, žvýkačky, oříšky, brambůrky a slazené nápoje. Když někde ještě mají párky v rohlíku nebo hamburgery, stojí se na ně delší fronty než na benzín.
Vyjíždíme směr Oděsa pár desítek minut po Aljoně, mineme všechnu tu večer neviditelnou vojenskou techniku a desítky mužů v bojové pohotovosti. Byť napjatí jako struna a unavení, přejí nám šťastnou cestu.
Hned v Oděse se zařadíme do stále houstnoucí a zpomalující kolony aut. Od checkpointu k checkpointu a pak téměř krokem do Zatoky, která byla v noci ostřelována.
Když parkuju těsně vedle místa ruského útoku, aby fotografka mohla zkázu zaznamenat (musíme dávat pozor, kam šlapeme, všude kolem nás byly ještě zbytky nevybuchlé munice), říká mi místní podnikatel (jeho černý mercedes je nablýskaný válce navzdory, což je pozoruhodný jev – mnoho lidí zde stále udržuje své vozy s poloprázdnými nádržemi superčisté a myčky jsou v permanenci), který se evidentně dobře zná s vojáky i domobranci, že jsme tu všichni v pasti. Kdyby teď někdo začal útočit, nemáme šanci. Na desítkách kilometrů mezi mostem do Oděsy a výjezdem ze Zátoky nelze nikam utéct, leda do moře.
„A tahle kolona vede až do Moldávie,“ dodává muž.
Žít z hodiny na hodinu
Vzpomenu si na uprchlíky, které jsme potkaly ve Lvově nebo třeba v Ternopolu či Umani. Všichni utíkali pryč z válkou postižených měst ve strachu o život, mnozí skutečně jen s jedním kufrem nebo taškou, často se psem či kočkou. Mnozí věděli jen to, že míří do Polska, pak uvidí, co dál. Jen asi dvě rodiny mi řekly, že chtějí v cizině počkat, až válka skončí, a pak se vrátí. Většina byla smířená s tím, že netuší, jestli někdy ještě spatří domov.
Když jsme přijížděly od Kyjeva k Oděse, překvapilo nás, že to byl jediný úsek silnice, kdy nás v protisměru nemíjely stovky aut s uprchlíky. Protože tak to během jízdy přes západní a střední Ukrajinu bylo – jely jsme proti nepřetržité koloně aut, které se logicky pohybovaly po hlavním silničním tahu z východu na západ.
Myslela jsem, že totéž bude tady, riziko útoků na Oděsu bylo už tou dobou veliké a podle vyjádření ukrajinských vojenských autorit se doporučovala všem evakuace - bylo jasné, že boje budou tuhé a část města, jehož pláže zaminovali sami Ukrajinci, bude zničena.
Nedošlo mi, že z Oděsy a jejího okolí to budou lidé brát na rozdíl od zbytku Ukrajiny primárně do Moldávie a do Rumunska. Také kolony jsou tady u těchto nejjižnějších tras přece jen menší.
Rozhodly jsme se tedy vydat nejjižnější trasou na Rumunsko, která měla být sice na kilometry delší, ale časově kratší než cesta přes moldavské hranice. Vsadily jsme na logickou úvahu – ovšem logika nemá v situaci, kdy nic nefunguje normálně, šanci. To jsme zjistily hned po našem příjezdu na Ukrajinu, kdy vůbec nic nešlo podle plánu a nebylo možné ani cokoliv domlouvat najisto. Žije se často z hodiny na hodinu. A stejně rychle se mění i plány.
Jižní cesta
Přesto tentokrát naše očekávání lícovala s realitou (možná vůbec poprvé během cesty Ukrajinou) – kolona před rumunským přechodem na ukrajinské straně byla, přesně jak jsme doufaly, výrazně kratší, než co jsme dosud viděly jinde. Ovšem brzo nám došlo, že se pro změnu vůbec nehýbe.
Naší chybou bylo, že jsme si neprostudovaly mapu dostatečně, a nevěděly jsme tudíž, že mezi Ukrajinou a Rumunskem tvoří hranici Dunaj. A že z jedné země do druhé se zde dá dostat jedině přívozem. Na ten se na jedno otočení, které trvá reálně čtyři hodiny, vejde zhruba třicet aut, plus mínus deset kamionů a pár desítek pěších s kufry.
A tak lidé stáli, zde naštěstí všichni v automobilech nebo výjimečně v autobusech, desítky hodin a viděli, jak nepochopitelně pomalu se na říční trajekt najíždí a vyjíždí, jak běží hodiny a téměř nic se neděje…
A padá večer, mrzne víc a fyzické potřeby si nedají poručit, jedno, že na vás všichni ze všech aut koukají, i když se snaží dělat, že ne…
Do protisměru odjíždějí auta prázdná, jen s řidičem. Sem tam kamion – naprostá většina jich míří ze země, zpět se vrací málokdo primárně s léky, zdravotnickým materiálem a zbraněmi. Vázne především zásobování jídlem.
Někdy přívozem přijede z druhého břehu i bojovník. Jako třeba čtyřiašedesátiletý Sergej z Oděsy.
„Byli jsme se ženou na dovolené, když začala válka. Okamžitě jsem chtěl zpět a bránit zemi, ale letenky do Kyjeva i kamkoliv jinam na Ukrajinu nešly sehnat. Tak jsem musel do Bukurešti. Ženu jsem poslal autobusem do Polska a já se vracím domů do Oděsy. Jak to tam vypadá?“ ptá se.
Povím mu, jak si Oděsa a její odhodlaní obránci stojí.
Přikyvuje: „Nikdy v životě by mě nenapadlo, že řeknu něco takového, ale chci zabít každého, kdo vraždí v mé zemi. Chci smrt Putina, toho vraha. Budu bojovat do posledního dechu.“
Odchází opačným směrem než dědeček vedoucí za ruku odhadem pětiletou vnučku, jež má na zádech batůžek s Elsou z Ledového království a v ruce plyšového jednorožce. Mávne směrem k nim rukou: „Jdu bojovat. Za tohle.“
Ptám se starého muže s vnučkou, proč je s ní sám. Odpovídá, že oba její rodiče zůstávají, aby bojovali, a jeho žena je už mrtvá.
Jiné světy
I zde se na ukrajinské straně odehrávají stejné, těžko snesitelné scény jako u polských hranic. Poté, co se musely odtrhnout od svých mužů a otců a některé odtáhnout navíc ještě i plačící děti, čekají na ženy ukrajinští celníci s razítky. Lustrují každou jednu ženu, dítě, starce, automobil… Jako kdyby nebyla výjimečná situace a lidé kvůli jejich buzeraci, byrokracii a pomalému tempu nemrzli dlouhé hodiny venku.
V areálu hraničního přechodu Ukrajiny byl ještě minulý týden jen jeden malý nevytápěný stan, v němž bylo plno, jinak maminky s dětmi a kočárky, babičky a dědečkové o berlích stáli čtyři hodiny na větru a mrazu, aby je pak na přívozu nahnali mezi auta a kamiony, dál bez přístřešku nebo aspoň horkého čaje…
A pak se po nekonečném čekání přirazí na druhý břeh, kde začíná jiný svět. Doslova. Stejně jako v Polsku se tady každého hned po přistání ujímají lékaři, hasiči, policisté, dobrovolníci. Rozdávají sim karty, přikrývky, dětem hračky, ovoce, pečivo, obložené chleby, čaj, vodu, čokoládu. Vedou všechny do tepla mohutných vytápěných stanů, kdo si potřebuje sednout, sedí, kdo musí na lůžko, má ho. Každému jednotlivě v ukrajinštině pomáhají vyplnit dokumenty. S tím, že stačí, aby jeden ze skupiny měl biometrický pas, a můžou automaticky projít všichni.
Teprve teď se spouštějí mohutné přívaly slz. Je to definitivní. Nebyl to jen zlý sen. Jsou tady. V jiném světě. Bez domova. Na útěku.
Bizarní paradoxy
Když procházíme mezi uprchlíky na rumunské straně a bavíme se s nimi, všimne si nás vedoucí koordinátor tamní humanitární pomoci, šéf hasičů Daniel. Kromě toho, že mi vysvětluje, že ví, že přívoz je pomalý a pojme zdánlivě velmi málo lidí, snaží se mě přesvědčit, že to rychleji nejde.
„Podívejte se kolem. Tak tak stihneme všechny odbavit, než za čtyři hodiny připluje další. Kdyby se to zrychlilo, zahltilo by nás to. Děláme, co můžeme,“ tvrdí.
Každý den touto dost možná nejpomalejší cestou z Ukrajiny projde „jen“ kolem osmnácti set lidí a nikdo z nich zatím podle něj prý nepožádal o status uprchlíka. Zřejmě to udělají, až se dostanou dál a budou mít čas se rozmyslet, co dělat.
„Včera jsem šel pomáhat do jednoho stanu. A přiznám se, že jsem pak brečel. Každý z těch lidí mi poděkoval. I malé děti,“ říká.
Naše zkušenost je stejná. Ukrajinci jsou stateční, odvážní, hrdí a zároveň vděční lidé, kteří si váží jakékoliv pomoci.
„A jak to vypadá na druhé straně?“ ptá se mě najednou Daniel.
„Kde na druhé straně?“ nechápu.
„Na Ukrajině. Kolik tam čeká lidí, v jakých podmínkách, jak se tam o ně starají, jak dlouhá je kolona?“
„Vy to nevíte? Vždyť je to na dohled. Proč se tam nejdete podívat?“
Pokrčí rameny: „Tam je Ukrajina. Ale každá informace o tom, jak to tam vypadá, je pro nás velmi důležitá. Uprchlíků se dost dobře ptát nemůžu.“
Teď už chápu, jak je možné, že na druhé straně ve frontě rodí ženy bez pomoci v příkopu, přestože jen o pár set metrů dál jsou lékaři a sanitky (tento případ se opravdu stal před polskými hranicemi). Chápu, ale nerozumím tomu. A tak si vezmu od pána z organizace Adra taky kelímek s horkým čajem, aby mi trochu rozmrzly prsty, a postupně vyprávím, co jsem na druhé straně viděla. Šéf hasičů si dělá poznámky.
Tato válka, kterou v jednadvacátém století nikdo nečekal, je plná nepochopitelných a bizarních paradoxů.
