Ještě nedávno se mnoho Čechů nad Ukrajinci ofrňovalo a hovořilo o nich s pohrdáním. To zmizelo? Těžko
Pozoruhodnou solidaritu projevují Češi v posledních týdnech jak s bojem Ukrajinců s ruskými hordami, tak s ukrajinskými uprchlíky (většinou jsou to ženy a děti), jež zlý osud zavál do České republiky. Je to pozoruhodný a příjemný obrázek. Dá se ale předpokládat, že zlí duchové nedávné minulosti se opět vynoří. Ještě před několika měsíci se totiž mnoho Čechů nad Ukrajinci, zejména nad těmi, kteří žijí a pracují u nás, ofrňovalo, hovořilo se o nich (o těch „úkáčkách“ a „ukroších“) s velkým despektem a někdo je dokonce považuje za jakési méněcenné lidi. Úřady a policie navíc blahosklonně léta zavírají oči nad okrádáním některých ukrajinských zaměstnanců českými firmami. Změní se to teď? Těžko.
Přesto, že některá odvětví českých služeb a průmyslu by bez ukrajinských pracovníků už léta nemohly dobře fungovat, pohrdlivá slova – „ať už sem ty úkáčka nelezou“ – byla slyšet často a opakovaně. Spektrum těch, kteří je říkali (a pořád říkají, jen dnes ne tak hlasitě) je velmi široké. Od nemakačenků, kteří o práci zavadí jen někdy, přes některé odboráře, až po populistické politiky a širokou zrádnou proruskou pátou kolonu.
Důvody mají tyto skupiny různé. Jen cíl byl a je stejný. Když se ale mají výhrady proti Ukrajincům pregnantně formulovat a analyzovat, tak mnohdy stojí na vodě. Je pozoruhodné, že podobně neakceptovatelné pohrdlivé chování je zakořeněné u Čechů také k vietnamské komunitě – v tomto případě hovoří pofiderní vlastenci „o rákosnících“. Přitom vietnamská migrace do Česka je zvládnutá, je úspěšná, Vietnamci se zde dobře uživí, nenatahují ruku ke státu o pomoc a jejich mladé generace jsou mnohdy vzdělané a velmi šikovné skupiny české společnosti.
Že někteří lidé přetavují svoji vlastní neschopnost, obavy a strach do nenávisti k jiným lidem, je věc obecná a známá po celém světě. V případě Česka je ale často nepochopitelná. Bohužel v případě Ukrajinců, kterých podle oficiálních dat Ministerstva vnitra žilo na území České republiky k 31. lednu letošního roku s přechodným či trvalým pobytem 199 210, selhávají i úřady, instituce, policie a někteří podnikatelé a jejich firmy.
Volný průběh podvodů
Češi některé práce už dlouho nechtějí vykonávat, protože jsou méně placené a nejsou třeba nijak prestižní. To vyvolalo tlak na pracovním trhu, který se řešil i příchodem občanů Ukrajiny. U nich migraci navíc ještě posiloval fakt, že většina ukrajinských vlád byla v posledních třech desetiletích neschopná, zemi málo modernizovala, nedostatečně rozvíjela infrastrukturu, služby, vzdělávání, zdravotnický systém, doprovázelo to i korupční chování. To všechno podpořilo masový exodus Ukrajinců ze země, jejich diasporu jen v Evropě (před začátkem ruské invaze v únoru) tvořilo přes 5 milionů lidí. Cílem bylo i Česko.
Všude dnes proto u nás najdeme ukrajinské uklízečky, prodavačky, pracovnice v restauracích, ve zdravotnictví či jiných službách. Všude najdeme ukrajinské dělnice a dělníky v továrnách. Všude jsou ukrajinští muži ve stavebnictví. A v Česku pracuje i mnoho Ukrajinců, kteří se uchytili na prestižních pozicích. Představa, že tito lidé zde dnes nejsou, je černou můrou, protože náhrada se bude hledat jen těžko. Přitom někteří podnikatelé je okrádají, stejně jako u toho okrádají český stát.
Část Ukrajinců pracuje u nás na černo, zaměstnavatelé za ně státu nic neodvádějí, vznikají problémy se zdravotním i sociálním pojištěním. České úřady a policie s tím nic léta nedělají. Vlastně tento mafiánský způsob podnikání nám vyhovuje. Je to ostudné, ale je to tak. Navíc výplaty Ukrajinců jsou někdy malé. To mnohé z nich žene k tomu, že bydlí ve větších skupinách v bytech, či na ubytovnách. Nemají jinou možnost. A ano, to pak někdy vyvolává nepohodu lidí v jejich sousedství a může to někdy vést i ke konfliktům. Těch konfliktů je naštěstí málo (kritici Ukrajinců to ovšem dokážou zejména na sociálních sítích a na některých webech zveličit), ale jak zpívá skupina Kabát ve své známé písní Pohoda – „chlapi někdy trochu prudký sou“. Hlavně když se „vožerou“, dodávám.
Přestože mnoho Ukrajinců, kteří žijí a pracují v Česku, žije poměrně chudě a jsou někdy vystaveni stresu, někteří Češi je vytrvale kritizují. Jeden hojně používaný argument – prý berou českým občanům práci. Tímto vyzývám všechny spoluobčany, ať se postaví někde na náměstí a konkrétně předvedou, o kterou práci se ucházeli a „vzal“ jim ji Ukrajinec či Ukrajinka. Pravda je taková, že ty práce, které Ukrajinci u nás dělají, ostatní většinou dělat vůbec nechtějí. Každá práce člověka má přitom svoji hodnotu, nelze ji zpochybňovat, ať už děláme cokoli.
Zmizí předsudečná nenávist?
Pod dojmem vraždění, které na Ukrajině rozpoutal šílenec z Kremlu, se česká společnost projevila nesmírně solidárně a pomáhá až zázračným způsobem uprchlým ukrajinským dětem, matkám a starým lidem. Stojíme na straně Ukrajiny. Společně s Poláky, kteří nesou ještě větší zátěž, jsme i my konečně alespoň na chvilku „hrdiny“ Evropy. Jak dlouho to ale vydrží? Kdy se zase začne projevovat předsudeční nenávist k Ukrajincům, kteří u nás žijí? Za týden? Za měsíc? Nebo až za dva?
Situace kolem ukrajinské migrace do Česka bude skutečně zejména letos velmi těžká. Nemáme pro ukrajinské uprchlíky dostatek dobrého bydlení, nestačí kapacita škol a školek, pro děti nejsou pediatři, systém bude v mnoha ohledech přetížený, stát se bude muset kvůli tomu zadlužit. Do toho všeho panuje vysoká inflace a obrovské ceny energií. Námitky, že stát nedokáže pomoci ani některým potřebným Čechům, jsou pravdivé. Věc je politicky, sociálně, ekonomicky i psychologicky složitá. Odbývat to tím, že prostě „musíme“, protože se jedná o pomoc válečným uprchlíkům, nestačí. Čeští občané jsou najednou vystaveni tlaku, který neznáme. A pravda je drsná – bude to vše poměrně dlouhé, finančně náročné a lidsky citlivé.
K uspokojivému řešení ale rozhodně nepovede ofrňování se nad Ukrajinci a pohrdání jejich menšinou, které jsme zde viděli mnoho let. Mám ale obavu, že tsunami odsudků a kritiky Ukrajinců se už pomalu opět do Česka blíží.
