Jaké jsou ruské mobilizace? Zátahy na lidi, lákání kriminálníků nebo povolávání mrtvých
Výnos ruského prezidenta Vladimira Putina ze středy 21. září 2022 o částečné mobilizaci 300 000 záložníků, první v dějinách postsovětského Ruska, je jednak nepřímým přiznáním, že „speciální vojenská operace“, jak se oficiálně agresívní, dobyvačné tažení proti Ukrajině nazývá, neprobíhá podle plánu, jednak nutí ke srovnání s minulostí.
Již nedávno podnikaly úřady v Doněcké a Luhanské oblasti hon na muže v produktivním věku, aby je násilím donutily bojovat proti Ukrajincům. Po zveřejnění Putinova výnosu se na hranicích s Finskem, Gruzií, Kazachstánem a Mongolskem začaly tvořit několikahodinové fronty a vyprodány jsou také letenky. Částečnou mobilizaci přitom provází typický ruský chaos, kdy jsou mimo jiné povoláváni také muži, kteří v armádě nikdy nesloužili, otcové mnoha dětí, a v některých případech rovněž nebožtíci.
Ačkoli Putin má údajně pořád podporu osmdesáti procent obyvatelstva, útěk tisíců Rusů nasvědčuje tomu, že zdaleka ne všichni jsou ochotni nechat se zabít nebo zmrzačit ve špinavé válce.
K dobru přijde i kanibal
Narůstající ztráty donutily ruské úřady ke kroku, jenž se „osvědčil“ již na konci Velké vlastenecké války. Tehdy v důsledku astronomických ztrát propustili z gulagu nikoli politické vězně, ale i nejhorší kriminálníky – násilníky a vrahy –, kteří pak svým chováním valnou měrou přispěli k často velmi nelichotivému mínění o Rudé armádě v řadě zemí, kam vstoupila. Nyní slibují týmž zločincům, že pokud se přihlásí na vojnu, získají svobodu. Je to svým způsobem ďábelské rozhodnutí. Když totiž tito lidé zahynou, žádná škoda, a pokud budou znásilňovat, mučit a vraždit civilisty, jak se to na některých místech už dělo, pak alespoň vzdorovitým Ukrajincům naženou strach. Přihlásil se prý i odsouzený kanibal. Co ovšem tito „vojáci štěstěny“ budou dělat, jestli válku přežijí a vrátí se do civilu, úřady neřeší.
Mobilizace v Rusku...
V pořadí desáté rusko-turecké válce z let 1877 až 1878, vyvolané národně osvobozeneckým hnutím na Balkáně a snahou carského Ruska posílit své pozice oslabené porážkou v krymské válce, Rusko postavilo 737 355 vojáků. Ve válce proti Japonsku (1904 až 1905) jejich počet vzrostl na 1 174 913, což představovalo sedmdesát procent všech povolaných, k nimž je třeba připočítat 9376 dobrovolníků.
Před vyhlášením mobilizace v první světové válce čítala ruská armáda podle sborníku Rusko ve světové válce 1914–1948 (v číslech), vydaného v Moskvě roku 1925, 1 423 000 osob, k nimž během války přibylo dalších 13 700 000, takže Rusko postavilo 15 378 000 vojáků, nejvíc ze všech účastníků Velké války. Následovalo Německo (13 250 000), Rakousko-Uhersko (devět miliónů), Britské impérium (8 654 467), Francie s koloniemi (8 563 450), Itálie (5 615 000), USA (4 743 826) a Turecko (2 998 321). Opět je nezbytné připomenout, že údaje se v odborné literatuře rozcházejí.
Za občanské války a zahraniční vojenské intervence (1918 až 1922) bylo v Sovětském Rusku zmobilizováno včetně 374 551 osob sloužících k 1. červnu 1918 6 707 588 lidí. To však představovalo pouhou kapku v moři ve srovnání s mobilizačním úsilím vyvinutým Sovětským svazem za Velké vlastenecké války.
… a v SSSR
Ještě před vypuknutím Velké vlastenecké války se na takzvaném velkém výcvikovém soustředění (BUS – bolšije učebnyje sbory) nacházelo 805 264 osob, jež byly začleněny do sovětských ozbrojených sil po vyhlášení mobilizace. Podle oficiálních údajů Sovětský svaz zmobilizoval 29 574 900 osob a včetně sloužících na začátku války 34 476 700, což se rovnalo počtu obyvatel Dánska, Finska, Nizozemska, Norska a Švédska dohromady. V Ruské federaci zmobilizovali 19,2 procenta práceschopného obyvatelstva a včetně těch, koho povolali před vypuknutím války, 22,2 procenta, v zakavkazských republikách, ve Střední Asii a v Kazachstánu přes 18 procent, na Ukrajině 12,2 a v Bělorusku 11,7 procenta.
Ruský publicista Boris Vadimovič Sokolov, neúprosný kritik sovětského způsobu vedení války, se domnívá, že SSSR za Velké vlastenecké války zmobilizoval dokonce 42,9 miliónu osob, což podle něj činilo 20,8 procenta předválečného obyvatelstva. Pro srovnání: Rüdiger Overmans uvádí ve své studii Německé vojenské ztráty ve druhé světové válce, že do německých ozbrojených sil bylo povoláno celkem 18 195 154 osob, z toho do Wehrmachtu 17 295 154 (13 601 665 do pozemní armády, 2 499 868 do Luftwaffe a 1 193 621 do Kriegsmarine) a do zbraní SS 900 000.
Výše zmiňovaný B. V. Sokolov cituje vzpomínky generálmajora P. G. Grigorenka, sloužícího ve 4. ukrajinském frontu, jak probíhala mobilizace a nábor „dobrovolníků“ bezprostředně do útvarů na západní Ukrajině a s ní sousedícím Zakarpatsku na podzim 1944:
„Nedostatek lidí byl tak citelný, že mobilizaci přeměnili v podstatě na lov lidí, jako ve své době obchodníci s otroky lovili černochy v Africe. Dobrovolnictví bylo organizováno po sovětsku, přibližně tak, jak se organizuje stoprocentní ,dobrovolné‘ dostavení sovětských občanů k volebním urnám.“ Podobné poměry panovaly snad jen v Čankajškově Číně za války proti Japonsku.
Tato poznámka však nemá za cíl zpochybnit fakt, že za Velké vlastenecké války se na obranu vlasti skutečně hlásily tisíce dobrovolníků, zvláště sovětským režimem vychovaných komsomolců. Ochota dobrovolně vstoupit do Rudé armády se lišila podle jednotlivých svazových republik (velmi vlažná byla například v Pobaltí), a někdy dokonce i podle oblastí. Příkladem je tradičně spíše prosovětský (dnes proruský) východ Ukrajiny a ostře protiruský západ.
