Tomáš Vlach: Spory mezi spojenci. USA a Ukrajina se hádají o lepší zbraně a obranu Bachmutu
Američané a Ukrajinci jsou nyní v konfliktu s Ruskem nejbližšími spojenci. I mezi nimi to ale občas skřípe – v Kyjevě chtějí více podpory, ve Washingtonu jsou ale opatrní a ohlíží se po tom, co by to mohlo způsobit v Rusku.
„Už opravdu nutně potřebujeme západní techniku, starou sovětskou není jak opravovat ani čím střílet,“ říká zástupce velitele praporu s bojovou přezdívkou Mike. Ukrajinský důstojník, který sloužil i jako velitel tankové roty, má na mysli chronický nedostatek náhradních dílů i munice sovětských ráží. Ta už dochází nejen na Ukrajině, ale všude v Evropě. I jeden z důvodů, proč Ukrajina přechází na vojenskou techniku západní provenience. Problém ale je, že nepřichází dostatečně rychle a rozhodně ne v takovém množství a složení, jak by si Ukrajina představovala.
A ani Američané rozhodně na Ukrajinu neposílají zbraně žádané Kyjevem. Před časem anoncovali, že poskytnou Ukrajině 31 tanků M1 Abrams, teď však americká administrativa spekuluje, zda půjde o stroje ze zásob armády, nebo je nechá znovu vyrobit. Dodávka se tak zpožďuje přinejmenším až na konec roku. USA zatím odmítají poskytnout rakety ATACMS k systému HIMARS s dostřelem až 310 kilometrů. Rezolutně vzdorují požadavkům darovat Ukrajině stíhačky nebo alespoň dát souhlas k jejich reexportu z dalších zemí, které by je byly schopné poskytnout.
U výzbroje, kterou Američané poskytují, si zase ukrajinská strana stěžuje na příliš dlouhé termíny dodání a na kvalitu. Například u houfnic M-777 se přehřívají hlavně, technika jako bojová vozidla M-113 je zase už příliš stará. Z americké strany na to zní odpověď, že s houfnicemi vojáci nezacházejí tak, jak mají, a Ukrajina má být vděčná za každou pomoc, protože i západním zemím se špatně vyčleňuje něco, s čím ve svých plánech počítají.
Američané jsou zdrženliví
O rozporech Ukrajiny s jejím nejdůležitějším spojencem informoval před nedávnem internetový portál Politico. „Ačkoli většina Bidenovy administrativy chápe odhodlání Kyjeva bránit se, objevuje se reptání nad neustálými žádostmi a výhrady k tomu, že ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj neprojevuje náležitou vděčnost,“ píše Politico s odkazem na dva úředníky Bílého domu, kteří nemají oprávnění mluvit s veřejností.
Americká zdrženlivost má jediný důvod – nenaštvat si Rusko nad únosnou mez a s pomocí to nepřehnat. Techniky mají USA dostatek, obrněná vozidla i tanky posílají v desítkách na hranici s Ruskem v Pobaltí, bojová letadla stojí zakonzervovaná v poušti. Američané se ale zjevně snaží udržet válku na nižším stupni intenzity a nedopustit například útoky raketami na centrální oblasti Ruska či na okupovaný Krym. To samé platí i o ukrajinském letectvu, které by s americkými stroji mohlo být aktivnější a odvážit se i do ruského vzdušného prostoru.
Je jasné, že lepší zbraně by Ukrajině přinesly výhodu a pravděpodobně by byla blíže k cíli války, kterým je v současné době úplné vyhnání Rusů z okupovaných území. Neochota poskytovat útočné zbraně a munici delšího dosahu je daná obavami, jaké reakce vyvolá, když například na dosud bezpečná ruská města Kursk nebo Rostov na Donu dopadne raketa americké výroby nebo stíhačka F-16 (byť s ukrajinským pilotem) sestřelí ruského soupeře. Na případu amerického dronu zničeného nad Černým mořem jsme viděli, že reakce může být v takovém případě velmi bouřlivá…
Nejde tu jen o mezinárodní roztržku, ale i o veřejné mínění v Rusku, které není válce jednoznačně nakloněné – používání západních zbraní je pak aspektem, který mezi vlastním obyvatelstvem hraje do ruky Kremlu, zvláště pokud ho dokáže (a to umí dobře) propagandisticky využít. Žádná reportáž v ruské televizi neopomene zdůraznit, že na ruskou stranu konfliktu létá „munice z arzenálů NATO“. Nálady Rusů pak jsou aspektem, jehož významu se na Ukrajině nevěnuje tolik pozornosti, spíše jsou všichni házeni do jednoho pytle jako nepřátelé.
Ve skutečnosti zničit režim Vladimira Putina či jakoukoli jeho horší alternativu nepůjde jinak, než že si jeho škodlivost uvědomí sami obyvatelé Ruska. A to by platilo i v případě případného konce Putinismu přirozenou smrtí vůdce. I pak by totiž museli Rusové o své budoucnosti rozhodnout ve volbách.
Co s Bachmutem a Krymem?
Politico zmiňuje i další americko-ukrajinské neshody: odlišný názor na boje o Bachmut, údajné poškození plynovodu Nord Stream proukrajinskou skupinou a rozpory ohledně budoucnosti Krymu.
U Bachmutu jde o dva rozdílné pohledy, kdy Američané nabádají ukrajinskou armádu šetřit síly a město pustit. „Nechci nijak snižovat ohromnou práci ukrajinských vojáků a velitelů při obraně Bachmutu, ale myslím, že to má spíš symbolický než strategický a operační význam,“ prohlásil ministr obrany USA Lloyd Austin.
„Každý den obrany města nám umožňuje získávat čas na konsolidaci rezerv a přípravu na budoucí ofenzivní operaci,“ hájí význam bachmutské operace velitel ukrajinských pozemních vojsk generál Olexandr Syrskyj.
Svou pravdu tu mají v Kyjevě i ve Washingtonu. Bachmut ukrajinskou armádu obrovským způsobem vyčerpává a stojí minimálně několik desítek vojáků denně. Ztráty na ruské straně mohou být ještě vyšší, ale tady je k dispozici už kvůli větší velikosti země a značným zásobám techniky rezerv mnohem víc. Sám Bachmut pak nemá strategicky valný význam. V případě jeho pádu se ale ruská armáda přiblíží k Časiv Jaru i Kosťantinivce. To znamená nejen přiblížení se ke skutečně důležitému Kramatorsku, ale i významné narušení dosud konzistentní frontové linie s původními postaveními od Torecku až Marience, která se stále drží na pozicích z roku 2014.
Mnoho otázek provází i poslední dva sporné body. O poškození Nord Streamu údajnou proukrajinskou skupinou informoval například americký The New York Times (NYT). Tuto alternativu však popřela jak Ukrajina, tak i ruský prezident Putin a nepotvrdili ji ani Američané. Zdá se však skutečně nepravděpodobné, že by něco takového provedla hluboko pod hladinou moře diverzní skupina bez speciální techniky a širší podpory.
Otázka Krymu je věc, o které se prozatím příliš nemluví a z níž se může vyloupnout černý Petr. Dominantním národem na poloostrově jsou totiž Rusové (58 procent), následují Ukrajinci (24 procent) a Krymští Tataři (13 procent) a ostatní velmi málo početné menšiny, jako třeba Krymčaci, Karajímci či Židé. Je jasné, že anexi Krymu nelze akceptovat, současně je tu otázka, co s ruskými obyvateli, kteří v roce 2014 horlivě volali po připojení k Moskvě a zdaleka ne všichni ze svého nadšení vystřízlivěli.
I Američané jsou tak podle článku listu Politico k ukrajinskému odhodlání získat Krym zpátky mírně skeptičtí. Bojí se především toho, aby tyto snahy nebyly překročením „červené linie“, po které by Putin výrazně eskaloval konflikt.
Republikáni za mír
Nuance jsou i uvnitř amerických institucí, kdy Pentagon podle NYT brání administrativě Bidena sdílet s Mezinárodním trestním soudem (ICC) v Haagu důkazy o ruských zločinech. Vojáci se totiž obávají vytvoření precedentu, na základě kterého by mohli být stíhaní Američané. Spory mezi spojenci ale vznikají za každých okolností a tyto nejsou tak výrazné, aby se je nepodařilo urovnat. Znepokojivá ale může být pro Kyjev jiná věc.
V listopadu příštího roku čekají USA prezidentské volby a bezmála za dva roky skončí Joe Bidenovi první mandát. Dva jeho hlavní republikánští vyzyvatelé exprezident Donald Trump a floridský guvernér Ron DeSantis přitom dle svých současných vyjádření nepovažují podporu Ukrajiny tolik za strategický zájem USA jako Evropy.
Trump, který je v primárkách favoritem, opakovaně prohlásil, že kdyby byl prezidentem, Rusko by nikdy Ukrajinu nenapadlo a že tato „strašná válka by skončila do 24 hodin“, pokud by se hlavou státu opět stal.
„Rusko opravdu dostalo hodně na zadek,“ prohlásil DeSantis v debatě televize NBC NEWS. „A nemyslím, že je hrozbou pro naši zemi. Určitě ne nebezpečím na stejné úrovni jako Čína,“ řekl.
