Nic zvláštního, jen běžný den v okolí Chersonu, komentuje Oleksandra bombardování svého rodného města
Jako někdo v jejím věku zhruba před sto lety viděla Oleksandra víc, než si zaslouží, a žila na více místech mimo svou zpustošenou vlast, než by měla. Nechce, abych uváděl její příjmení, ale chce si být jistá, že její křestní jméno napíšu ukrajinsky, což jsem právě udělal. Také chce zdůraznit, že její příběh není nijak výjimečný. To mi řekla, když jsme spolu loni v dubnu seděli v krásné starobylé vídeňské kavárně Café Ritter, kde směsice dřevěného obložení, vysokých štukových stropů a troufalých nápisů z meziválečného a poválečného období minulého století vyvolává vzpomínku na dřívější uprchlíky, dřívější invaze a okupace na východ od nás.
Když přišla z Chersonu a nastoupila na vysokou školu v Praze, Rusko právě začalo její zemi rozdělovat, ale její rodné město zůstalo bezpečné. Teď jako absolventka Anglo-americké vysoké školy pracující pro vídeňskou Webster University sledovala, jak byl Cherson obsazen, jak ho okupanti pustošili, jak byl osvobozen a poté neúprosně ostřelován. Byla si jistá, že Ukrajina zvítězí, ale zda se bude moct vrátit, si jistá nebyla.
„Nejde jen o to, že je Cherson nebezpečný,“ řekla. „Mám hrůzu se vrátit, protože je zničená moje střední škola, je zničená moje vysoká škola a zničený je i domov mých prarodičů.“
Co tě nezabije, to tě posílí, ale myslím si, že to i jasněji ukáže slabost – naši vlastní i těch ostatních. Mluvili jsme i o jižním sousedovi Ukrajiny Moldavsku, kde jsem přímo viděl strach z ruské invaze pod stejnou záminkou ochrany rusky mluvící menšiny v této zemi.
„To dokáže třicetiletá promyšlená propagandistická kampaň,“ řekla Oleksandra. „Přála bych si, aby Moldavané viděli, že celý Západ bude na jejich straně, když se budou Rusku bránit. Nám udělali Rusové přesně to samé: třicet let nám tvrdili, že jsme slabí. Výsledkem je, že si neuvědomujete vlastní sílu a moc, dokud nebojujete za vlastní život. Ani my jsme to od sebe nečekali. Myslím, že by Moldavané měli zvážit, jak zmobilizovat síly.“
Vyrovnaně a bez emocí mluvila o smrti a ničení, které její zemi zachvátilo. „Lidé berou těch osmdesát let míru jako samozřejmost, dokud jim nad hlavou nezačnou létat rakety – a někdy ani to nestačí.“ Poznamenal jsem, že po osvobození od ruských okupantů létají v Chersonu rakety denně a téměř denně je někdo zabit.
„Něco takového jsme čekali,“ řekla statečně.
S nadějí jsme mluvili o ukrajinské protiofenzivě, která se tehdy rýsovala, a nervózně jsme se smáli, že se rýsuje tak dlouho. Že by Ukrajina zacílila na Melitopol? Ptal jsem se. „To by byl logický krok,“ řekla, „ale naši generálové přemýšlejí velmi kreativně a nekonvenčně.“
Oleksandra by nechala v Moldavsku odstranit masivní památníky osvobození ze sovětské éry, stejně jako to udělala Ukrajina.
„Patří do muzea, ne na hlavní náměstí.“ Ustupující ruští vojáci z Chersonu odvezli sochy Potěmkina a Suvorova. „Udělali nám tím službu,“ řekla. Oděsa naopak sama demontovala a přesunula do muzea sochu Kateřiny Veliké. Pro ruské „osvobození“ od nacistů má malé pochopení.
„Tyto sovětské osvobozenecké oddíly za druhé světové války většinou nebyly ruské,“ říká Oleksandra. „Nebyly etnicky čisté.“ A pak přichází velké překvapení – tedy pro Američana, Češi to už asi znají.
„Podívejte, já jsem se narodila do prostředí, kde se mluvilo rusky, ruštinu jsem používala až do invaze,“ prozradila a napsala mi na notebooku správně ukrajinsky Mykolajiv, ne rusky Mikolajev/Nikolajev. Vyprávěl jsem jí, jak mi jedna kyjevská studentka žurnalistiky opravovala pravopis, když jsem v její třídě ukazoval jeden ze svých článků o uprchlících.
„Drobnosti rozhodují,“ prohlásila. „Jazyk je důležitý.“ Oba její rodiče mluvili rusky.
„Od invaze ruštinu nepoužívají. V podstatě je to známka oddanosti. Byla jsem vychovávaná jako Ukrajinka,“ pokračovala. „Víte, žádná jiná země nebyla jazykově tak utlačovaná jako my. To je další věc: Moldavané a Gruzínci mají jedinečnou výhodu, aby se s Ruskem vypořádali – jazyk. Měli by ho kultivovat všemi možnými způsoby.”
Ukázala mi fotografie v telefonu. Domov její rodiny v Chersonu je zničený jen částečně.
„Zdi jsou nedotčené,“ prohlásila hrdě. „Měli jsme šílené štěstí.“
Její matku dostali z Chersonu, když byl otec pracovně mimo Ukrajinu. „Věděli jsme, že se blíží válka,“ vzpomínala. Její rodiče se ale do Chersonu po návštěvě Vídně na konci ledna 2022 vrátili. „V noci jsme skoro nespali. I když jsem trvala na tom, aby měla matka připravené auto, neudělala to. Moji rodiče nevěřili, že je Rusko napadne. Táta říkával: Ale prosím tě, není potřeba panikařit.“ 24. února byl pracovně v Bruselu.
„Moje matka byla tak nepřipravená, jak jen mohla být. Mysleli jsme si, že Rusům bude postup pár dní trvat.“ První bomby dopadly na Cherson 24. února ve tři hodiny ráno. Pozdě večer už byly ve městě první ruské oddíly a předtím během dne obsadily další města a infrastrukturu v této oblasti. „Už jsme slyšeli, co se děje civilnímu obyvatelstvu v Mariupolu,“ řekla Oleksandra. Nakonec její matku přesvědčili, aby uprchla.
V pondělí 28. března v 7 hodin ráno už byla na prvním ruském checkpointu. „Bylo jich celkem devět,“ řekla Oleksandra. „Báli jsme se, že pojede sama, ale nakonec vytvořili skupinku. Říkali jsme jim její dream team: kamarádka z církve a její devítiletý chlapec, soused a náš pes shih-tzu.“
„Bylo to pravděpodobně nejtěžších šest hodin mého života,“ vzpomínala Oleksandra. „Byla jsem si téměř jistá, že se přesunout nedokáže. Několik hodin nemohla najít pas – to by byla dokonalá výmluva.“
Na druhém kontrolním stanovišti byli mladí ruští vojáci. Jeden uviděl malou ukrajinskou vlajku, která spadla ze sedadla na podlahu. „Schovejte to prosím,“ řekl její matce. „Jsem z Krymu a nevadí mi to, ale ostatní jsou Čečenci a nebyli by tak hodní.“ Schovala ji. Na další kontrole jí čečenský voják sebral sluneční brýle, ale to bylo všechno.
Řekl jsem jí, že je mi její generace líto. Moje žila prvních čtyřicet let během studené války a nalhávali jsme si, že válka skončila.
„Moji rodiče a prarodiče nic neudělali, a tak musíme my,“ prohlásila znovu statečně. Ačkoli řekla, že se nevrátí, její rodiče na návratu trvají. „Rok jsem je přesvědčovala,“ řekla Oleksandra, „ale vzdala jsem to.“ Ona se ale vrátit nemůže, opakuje znovu. „Nejde jen o infrastrukturu,“ říká. Z předválečných 280 000 obyvatel Chersonu zbylo přibližně 60 000. „To byl Putinův plán, a proto je to válečný zločin.“
Trochu jsme se přeli, jak zacházet s Rusy, kteří mají dobré úmysly, jsou proti této invazi, ale nemůžou nic moc říct ani udělat a ze strachu se tomuto tématu vyhýbají. Určitě je s nimi potřeba spolupracovat, ne?
„S Rusy nemluvím,“ odpověděla Oleksandra. „Musí přijmout, že se mýlili. Rusko se za žádný trestný čin nikdy neomluvilo. Nerada to říkám, vím že jste novinář, ale pro mě je dobrý Rus jedině mrtvý Rus.“ Odmlčela se. „Přišli do mé země se zbraněmi v rukou,“ dodala tiše.
Za několik měsíců po našem rozhovoru Rusko zničilo přehradu v Nové Kachovce a ještě více zdevastovalo Cherson. Oleksandřina rodina byla v bezpečí, jak mi Oleksandra řekla. Ostřelování pokračovalo bez ustání celé léto a podzim. Tolik opěvovaná ukrajinská protiofenziva se zastavila. Co si Oleksandra myslela tentokrát?
„Záplava byla pro město opravdová pohroma, ale ne tolik jako pro okolní vesnice,“ tvrdila a pohnutě mluvila o zbloudilých zvířatech a ztraceném a částečně zachráněném dobytku. „Bylo úžasné vidět, jak se Ukrajina zmobilizovala,“ řekla. „Myslím, že zažila druhou nejintenzivnější mobilizaci po samotné invazi.“ Ukrajinská pošta musela lidi prosit, aby přestali posílat dary, řekla.
Oleksandra se připojila k rakousko-ukrajinské skupině pro poskytování pomoci Unlimited Democracy. Společně pomáhají městu Beryslav ve frontové linii, 96 potenciálně smrtících kilometrů od Chersonu proti proudu řeky. Ve městě zůstává asi 120 školou povinných dětí a skupina jim poskytuje papírnické zboží, počítače a další věci. Připomněl jsem jí, jak před čtyřmi měsíci tvrdila, že si nemyslí, že by se do Chersonu mohla vrátit.
„Nikdy to pro mě neznamenalo, že nad svým městem zlomím hůl. Ale pud sebezáchovy ve mně hodně sílí,“ vysvětlila. Její matce se letos v létě podařilo bez vědomí své dcery do Chersonu proklouznout.
„Byla na návštěvě u přátel v Kyjevě,“ řekla Oleksandra. „Zastavila se u nás doma na dva dny, posbírala si věci.“ Rodina teď zařídila, aby dům nezůstal prázdný. „Teď tam žijí dvě sestry. Jsou ve věku mých rodičů. Jedna z nich je učitelka. Rozhodly se zůstat,“ řekla.
Všímá si vůbec ještě někdo, jak Cherson trpí? Ten večer jsem jí přečetl online večerní oblastní zprávu ukrajinských ozbrojených sil: Směrem na Cherson ruská armáda ostřelovala Beryslav, Ťahynku, Ivanivku v Chersonské oblasti a město Cherson. Ruské letectvo provedlo letecký útok na Ťahynku v Chersonské oblasti.
„To není nic zvláštního,“ řekla Oleksandra. „Je to jen běžný den v okolí Chersonu.“
V době, kdy dokončuji tento článek, nová večerní zpráva ukrajinských ozbrojených sil uvádí: Směrem na Cherson ruská armáda ostřelovala Cherson, Beryslav, Ivanivku, Ponjativku, Antonivku v Chersonské oblasti a Očakiv v Mykolajivské oblasti. Ruské letectvo provedlo letecké útoky na Zmiivku, Novoberyslav, Kozacke. Válka na jihu Ukrajiny znamená celé měsíce trvající každodenní dělostřelecké a letecké útoky, které teď probíhají zcela bez zájmu světa.
Nekonečné ostřelování z druhé strany Dněpru, zastavený protiútok, záplava, nepřátelský vývoj na Slovensku a v Maďarsku, ochabující, příliš malá a příliš pozdě poskytnutá americká vojenská podpora, zaměření Západu a samozřejmě celého světa na Izrael a Gazu, ruské zdánlivě nekonečné dodávky střeliva a lidí – Oleksandra je s vědomím všech těchto špatných zpráv rezolutní.
„Jestliže loni jsme to po většinu roku stále zpracovávali, letos pociťujeme mnohem větší odhodlání vůči podpoře armády,“ řekla. „Tohle musíme dokončit.“
Andrew Giarelli je lektorem na Anglo-americké vysoké škole v Praze.
