Vyhlazení osady Ležáky přežily jenom dvě malé holčičky. Jedna z nich teď píše Putinovi
Válka na Ukrajině zvedla obrovskou vlnu solidarity, množí se výzvy, které žádají Putina aby ukončil vojenské tažení. Svým dopisem přispěla i Jarmila Doležalová, poslední přeživší z nacisty vyhlazené obce Ležáky. V tomto textu přinášíme její příběh.
„Copak nechceš k mamince?“ otázka tlumočníka gestapa tříleté děvčátko neuklidnila. Gestapáci plačící Jarmilu spolu s její roční sestrou Marií v poledne 24. června 1942 naložili do auta. Jejich maminka, Marie Šťulíková, byla už v té době ve věznici pardubického gestapa. Nikdy se nedozvěděla, že její modrooké plavovlasé dcerky jako jediné děti z Ležáků přežily jejich vyhlazení. „Rodiče znám jen z vyprávění,“ říká Jarmila Doležalová.
První písemná zmínka o ležáckém mlýně pochází z roku 1651. Mlynářský rod Šťulíků mlýn v Ležákách koupil na začátku dvacátého století. V roce 1937 se mlynářská dcera Františka Šťulíková provdala za Jindřicha Švandu, který se s vervou pustil do modernizace mlýna. Její mladší bratr Josef Šťulík se o dva roky později oženil s Marií Pelikánovou z nedalekého Včelákova. V listopadu 1939 se manželům Šťulíkovým narodila první dcera – Jarmila –, v dubnu 1941 přišla na svět Marie.
Ve mlýně bylo dost místa pro Švandovy i Josefa Šťulíka s rodinou. „Tatínek si na pozemku, který patřil k mlýnu, otevřel kamenolom,“ říká Josefova dcera Jarmila Doležalová. Švagři – mlynář Jindřich Švanda a kameník Josef Šťulík – si rozuměli. Oba se také už na jaře 1939 zapojili do odbojové organizace, kterou založil jejich ležácký soused, autodopravce Čeněk Bureš. V odboji byli i vrchní strážmistr z Vrbatova Kostelce Karel Kněz, správce lomu Hluboká u Dachova Jindřich Vaško spolu se svým bratrem Františkem, starosta Miřetic Karel Blatník a další spolehliví příbuzní a přátelé. Shromažďovali zbraně, pomáhali rodinám zatčených, šířili ilegální tiskoviny. Na začátku roku 1942 skupina Čenda začala spolupracovat s paravýsadkem Silver A. Bez odhodlané a obětavé podpory odbojářů na Pardubicku by parašutisté Alfréd Bartoš, Josef Valčík a Jiří Potůček byli ztraceni.
Vysílačku Libuši umístili bratři Vaškové ve strojovně lomu Hluboká, odkud radiotelegrafista Jiří Potůček v lednu úspěšně poslal do Londýna první zprávu. Na jaře 1942 se Jiří Potůček přesunul do ležáckého mlýna a 17. června odjel do Pardubic, odkud po půlnoci 18. června odeslal patnáct depeší do Londýna. Netušil, že jeho sedm statečných spolubojovníků v pražském kostele svatého Cyrila a Metoděje nad ránem začne čelit nepřátelské přesile.
Svou poslední depeši poslal Jiří Potůček ze školy v Bohdašíně 26. června 1942: „26. června, Libuše O626O/42. Ležáky u Vrbatova Kostelce, kde jsem byl se svou stanicí, byly srovnány se zemí. Lidé, kteří nám pomáhali, byli zatčeni. Jen s jejich pomocí jsem mohl zachránit stanici a sebe. Zůstal jsem nyní sám.“
Jarmila Doležalová si z té doby nic nepamatuje. „Vždyť mi byly necelé tři roky. Jen si matně vybavuji, že jsem byla často u babičky ve Včelákově. Brala si mě k sobě, aby mamince pomohla, když se narodila moje sestra. O tom, co se v červnu 1942 dělo, mi až dlouho po válce vyprávěl můj o jedenáct let starší strýc Václav. Moje dcera Jarmila Doležalová o Ležácích napsala dvě knížky: Křižovatky času – Ležáky v datech a Ležáky známé i neznámé.“
Zrada
Na úřadovnu gestapa v Petschkově paláci dorazil Karel Čurda 16. června 1942 krátce po poledni. Byl nervózní, klepal se strachy. Nechal se ujistit, že když poví, co ví o atentátu na zastupujícího říšského protektora, budou on i jeho rodina ušetřeni. O vysílačce v ležáckém mlýně nic nevěděl, zato si vzpomněl i na to, co měl u Krupkových v Pardubicích k večeři, když u nich o dva měsíce dříve přespal. Uvedl i další kontaktní adresy.
Pardubické gestapo se činí. Zatýkání se nevyhne ani členům odbojové skupiny Čenda. Jsou zadrženi bratři Vaškové, strážmistr Karel Kněz si vezme život.
„Mého strýce Jindřicha Švan du zatklo gestapo v neděli 21. června navečer,“ říká Jarmila Doležalová. „Teta ve mlýně nebyla.“ Cestou domů zahlédla Františka Švandová v projíždějícím voze gestapa svého manžela. Děti dala do opatrování k prarodičům, rodinné cennosti odnesla k příbuzným a spálila letáky a dokumenty. Gestapo se pro mlynářku o půlnoci vrátilo.
„Já se sestrou jsme byly spolu s maminkou u babičky ve Včelákově,“ říká Jarmila Doležalová. „Zprávu o tom, že strejdu mlynáře zatkli, donesl maminčin čtrnáctiletý bratr Václav. „Tatínek Václavovi v noci ukázal, kde jsou zakopané zbraně.“ Josef Šťulík se už domů nevrátil. Zůstal ukrytý v lese nedaleko hřbitova. Gestapo, jež ho marně hledalo, ve tři hodiny ráno Marii Šťulíkové oznámilo, že pokud se její muž do odpoledne nepřihlásí, budou vesnice v okruhu pěti kilometrů vypáleny.
Marii, její rodiče i bratra zatklo gestapo týž den 22. června odpoledne. Svoje dcerky – Jarmilku a Marušku – směla dát přes ulici k sousedům. „Jak říkám, na nic z toho si nevzpomínám.
Možná je to dobře …,“ říká Jarmila Doležalová. „Až když jsem byla dospělá, dozvěděla jsem se, že moje maminka čekala třetí dítě. Mohla být v pátém měsíci.“
Marie Šťulíková viděla 22. června svoje děti naposledy. Po několika týdnech ve věznici pardubického gestapa ji čekala Malá pevnost v Terezíně. V Osvětimi vystoupila z dobytčáku 11. listopadu 1942. „Maminka zemřela v lednu 1943. Bylo jí dvaadvacet.
Tatínka, který se kvůli vyděračskému ultimátu přihlásil na četnickou stanici ve Vrbatově Kostelci, zastřelili 2. července 1942 u Zámečku v Pardubicích.“ Na popravišti v ten den zemřelo třicet mužů a deset žen z Pardubicka, kteří pomáhali parašutistům z výsadku Silver A. Byli mezi nimi i manželé Švandovi z ležáckého mlýna a bratři Vaškovi. Týž den dopoledne četník Karel Půlpán zastřelil u Rosic Jiřího Potůčka.
Popel v Labi
„Strejda Václav měl štěstí. Propustili ho 22. června hned po výslechu. Bylo mu čtrnáct let. Šéf pardubického gestapa Gerhard Clages ale prý nakázal, aby se ho četníci cestou zbavili,“ říká Jarmila Doležalová. Četníci kluka nezastřelili. Odvezli ho domů.
Čtrnáctiletý Václav se s pomocí sousedky Marie Louvarové musel starat o dvě malé neteře a také zaopatřit hospodářství. Ve středu 24. června 1942 šel na louku obracet seno. Kolem poledne si všiml, že hned za Včelákovem zabrzdil vůz. „Asi jsme se se sestrou chtěly dostat z auta pryč, tak museli zastavit, aby nás znovu poskládali do auta,“ vysvětluje Jarmila Doležalová.
Když zaměstnanci gestapa sestry Šťulíkovy odváželi, byla už osada Ležáky obklíčená. Gestapo si dojelo ještě pro ležácké děti do školy ve Včelákově a Skutči. Školáci z Ležáků museli předčasně a naposledy opustit vyučování.
Nejmladší obyvatel Ležáků, Pavel Sýkora, měl 24. června 1942 oslavit svoje první narozeniny. Vojáci ještě před obědem jeho rodinu spolu s dalšími lidmi z Ležáků nahnali do lomu, kde se netěžilo. Kolem třetí odpoledne byli Ležáčtí odvezeni do Zámečku v Pardubičkách – čtvrti Pardubic. V podvečer Ležáky zachvátily plameny. Kouř se valil k nebi. Hasičské sbory z okolních obcí vyhlásily poplach. Hasiče, kteří jeli hasit požár, zastavil na silnici německý voják. Od něj se dozvěděli, že mají jet pryč. Jako první z devíti ležáckých stavení shořel mlýn.
V Národním divadle 24. června 1942 vypukla v šest večer panychida za Reinharda Heydricha. O hodinu později rozhlas odvysílal zprávu o likvidaci Ležáků. V Zámečku v Pardubičkách kolem osmé oddělili děti od matek. Krematorium v Pardubicích bylo vyzváno, ať je v pohotovosti. Třiatřicet ležáckých obyvatel bylo stanným soudem v Praze v nepřítomnosti odsouzeno k trestu smrti. Stačilo poslat jeden dálnopis.
Nejdříve byly zastřeleny ženy. Nejstarší bylo dvaasedmdesát, nejmladší – Heleně Skalické – patnáct let. Květoslava Boháčová byla v devátém měsíci. Také Františka Burešová, manželka odbojáře Čeňka Bureše, čekala dítě ...
Nadporučík Preuss, jenž popravám velel, napsal: Odsouzenci byli střílení postupně ve trojicích. Poprava proběhla bez jakýchkoliv nepředložeností. Všichni odsouzení byli vzpřímení, pokojní a klidní. Osoby uvedené pod čísly 1 až 30 během popravy nemluvily. Osoby uvedené pod čísly 31 až 33 volaly v českém jazyce: Ať žijí legionáři!“ Popel třiatřiceti obyvatel Ležáků, kteří byli zavražděni 24. června 1942, byl vysypán do Labe.
Popel do řeky vysypal sudetský Němec a zaměstnanec gestapa Gustav Mikísek.
Joseph Goebbels si 25. června 1942 do svého deníku napsal: „V protektorátu byla spálena zase jedna vesnice, která poskytovala útočiště atentátníkům na Heydricha, všichni obyvatelé byli zastřeleni.“
Podle zprávy Bezpečnostní služby SS „vyvolalo oznámení o zničení Ležáků mezi německým obyvatelstvem zadostiučinění. Zejména bylo uvítáno, že byli zastřeleni všichni dospělí, tedy i ženy. Právě české ženy mívají šovinističtější postoje než muži.
Mezi českým obyvatelstvem vzbudila zpráva o odvetné akci proti Ležákům velké zděšení a strach. Češi tuto akci odsuzují. Ukrutnosti takového rázu prý nemají v historii obdoby.“
Lipová ulice
Třináct ležáckých dětí se 24. června pozdě večer ocitlo v Dykově ulici v Praze na Vinohradech. K poněmčení byly vybrány pouze Jarmila a Marie Šťulíkovy. Třináct dětí, mezi nimiž bylo několik batolat, odcestovalo na začátku července do lodžského ghetta. Jarmila s Maruškou skončily v dětském domově v Puschkau nedaleko Poznaně, ostatní čekala smrt v Chełmnu. Do domova v Puschkau bylo umístěno také několik dětí z Lidic. „Nesměli jsme mluvit česky,“ vzpomíná Marie Šupíková z Lidic. „Malé děti nechápaly, proč tam s nimi není maminka. Byly často nemocné.“
Do roka se většina dětí dostala do nových rodin. Z Jarmily se stala Camilla Paetelová. Zemědělský rada Rudolf Paetel s manželkou Hannah měli už doma pětiletou Angeliku a několikaměsíční Beatrix. O tiché a milé holčičce z domova v Puschkau jim bylo řečeno, že se jedná o dítě prostitutky a muže, jenž byl popraven za činnost proti Říši. „Chovali se ke mně moc hezky,“ pamatuje si Jarmila Doležalová. „Angelice se říkalo Geli, Beatrix byla Ati a mně všichni říkali Milla. Geli a Ati mě dodnes berou jako svou sestru.“ V lednu čtyřicet pět rodina Paetelových vilku v Lipové ulici opustila. „Na cestu vlakem do Berlína ani nálety už si moc nevzpomínám. Pořád jsme se někam stěhovali,“ říká Jarmila Doležalová.
Rodiče Hannah Paetelové si na začátku roku 1946 přečetli článek o pátrání po lidických dětech. Hannah ohlásila na policii, že o původu své nevlastní dcery nemá spolehlivé informace. Policejní inspektor Josef Ondráček Paetelovy navštívil 20. června 1946. „Nikdo mi nic nevysvětloval,“ vzpomíná Jarmila Doležalová. O tři dny později přivezl Josef Ondráček Jarmilu na vzpomínkovou akci do ležáckého údolí.
Z dospělých členů rodiny přežil jen dědeček František Pelikán, který se s podlomeným zdravím vrátil z Buchenwaldu. Sedmnáctiletý Václav byl šťastný, že jeho neteř žije.
Na konci července 1946 je z rodiny župního inspektora Kurta Alschera repatriována pětiletá Maruška, jež nerozumí tomu, proč najednou není Rosemarie.
Jak se to jmenuje?
„Pamatuju si, že mě Josef Ondráček vzal v Kladně na fotbal. Dělal dlouhé kroky. Nechtěla jsem vedle něj cupitat, snažila jsem se taky dělat velké kroky,“ vybavuje si první dny po návratu do Československa Jarmila Doležalová. Josef Ondráček odvezl Jarmilu do Kročehlav k paní Židové z Lidic. Jejího muže zastřelili u Horákova statku, pořád však doufala, že se vrátí syn Ivánek. „Měla jsem tam kočárek s panenkou. Ve Včelákově mi scházel, pořád jsem se po něm sháněla. Paní Židová vařila výborné ovocné knedlíky,“ vzpomíná Jarmila Doležalová. Jedna z prvních vět, kterou se naučila česky, zněla: „To byla dobrota.“
V létě odjela Jarmila s lidickými ženami na ozdravný pobyt do Čeladné. Přijela tam pak i její mladší sestra Marie. „Jarmila byla milá holčička. Přišla za mnou, v ruce kopretinu a ptala se: Jak se to jmenuje?“ vypráví Jaroslava Skleničková z Lidic. „Její pětiletá sestra německy opakovala, že není žádná Marie, ale Rosemarie. Nikdo si neumí představit, s čím se ty děti musely vyrovnat. Jako maličké je odtrhli od mámy, pak byly v dětském domově, pak tři roky v německé rodině a teď se dozvědí, že nemají žádné rodiče a všechno je jinak …“
Uvažovalo se o tom, že by sestry Šťulíkovy vychovávala některá matka z Lidic. Nakonec vnučky do své péče získal jejich dědeček František Pelikán. Z Buchenwaldu si odnesl těžký revmatismus a chromou pravou ruku. Musel zajistit rodině živobytí, nebylo kdy se vnuček ptát, jestli je něco netrápí.
Na začátku září nastoupila Jarmila do první třídy. Vzorně vedené sešity a způsobné chování školačky, kterým se od ostatních prvňáčků odlišovala, napovídaly, že už nějaký měsíc strávila ve škole v Německu. Česky se však musela znovu naučit. „Spolužačky vzpomínají, že když mě pan učitel vyvolal jménem k tabuli, ohradila jsem se, že nejsem žádná Jarmila Šťulíková, ale Camilla Paetel,“ říká Jarmila Doležalová. Její nevlastní rodiče u úřadů nepochodili s myšlenkou, že by se o svou Millu starali dál. Chtěli tedy aspoň vědět, jak se jí daří. První dopis se jim podařilo Jarmile poslat až v roce 1955. To už studovala na pedagogické škole v Litomyšli. „Moc dlouho jsem neučila. Narodilo se mi sedm dětí. Skoro všechny vystudovaly vysokou školu.“ Se svými německými sestrami se občas vídá, ale němčinu prý téměř zapomněla.
V roce 1990 se setkala také s Josefem Ondráčkem, který ji v šestačtyřicátém přivezl zpátky do vlasti. „Vyprávěla jsem o něm svým dětem, jak byl vysoký. A najednou vysoký vůbec nebyl,“ směje se Jarmila Doležalová.
Se svou dcerou Jarmilou se byla před několika lety podívat v Osvětimi, kde zahynula její maminka, i v Chełmnu, kde přišly o život její sestřenice a další ležácké děti. „Často na ně myslím.“
