Šéf vesmírného programu Ruska tvrdí, že Američané nikdy na Měsíci nebyli. Důkaz o opaku má přitom na YouTube
Čtrnácté září je den, kdy Sovětský svaz v roce 1959 vyslal první sondu na Měsíc. Stejně jako před několika týdny jí dokázal pouze nabourat do povrchu, ale i tak si připsal první bod v zápase o jeho dobytí. Přes slibný začátek nakonec pro Sověty skončil závod debaklem, který evidentně nepřestal bolet dodneška. Nebo je snad jiný důvod, proč ruská média šíří tisíckrát vyvrácené konspirace o tom, že Američané přistání na Měsíci zfalšovali?
S tvrzením, že neexistuje důkaz o americkém přistání na Měsíci, přišel letos v květnu bývalý šéf ruského kosmického programu Dmitrij Rogožin. Na svém Telegramu zveřejnil post, ve kterém popisuje, jak mu během práce pro Roskosmos bylo divné, že se ruští kosmonauti vrací z expedic zcela vyčerpaní, kdežto účastníci mise Apollo vyskákali z přistávacího modulu jako zajíci. Když se začal pídit po dokumentech, které by potvrzovaly, že výprava USA skutečně na Měsíci přistála, začaly prý ruské federální úřady mlžit a žádné důkazy mu neposkytly. Na závěr postu si postěžoval, že úřady byly infiltrovány agenty z Washingtonu a připojil odkaz na knihu „Američané na Měsíci: Velký průlom, nebo vesmírný podvod?“.
Rogožinův nářek ten samý den převzal ruský státní televizní kanál Russia Today s titulkem „Neexistuje důkaz, že USA přistály na Měsíci, tvrdí bývalý šéf Ruského vesmírného programu“. Reportéři RT sice z nějakého důvodu zapomněli konspirační blouznění vyvrátit, neopomněli však zdůraznit, že se prezident Putin zavázal obnovit ruský lunární program.
Jak jste asi zaznamenali, první krok obnoveného programu skončil nárazem bezpilotní sondy do povrchu Měsíce. Dá se tedy očekávat, že dojde i na obnovu programu zpochybňování reality mise Apollo 11, která na povrchu Měsíce nejenže přistála, ale dopravila na něj i lidskou posádku. Pan Rogožin a jeho kolegové mají z čeho čerpat. „Důkazy“ se vyrábí už od roku 1969 a je jich tolik, že zastánci konspiračních teorií považují přistání na Měsíci za jednoznačně vyvrácený podvod. Přesvědčivý důkaz o tom, že Američané skutečně po Měsíci kráčeli, si přitom může každý prohlédnout na vlastní oči. Je jím poněkud překvapivě videozáznam, který s tehdejší filmovou a videotechnologií zkrátka zfalšovat nešlo.
Triky? Pověry!
Jestli ve vás předchozí věta vyvolala touhu zvolat: „Ale každej přece ví, že ten záznam natočil ve studiu Stanley Kubrick,“ tak ji na chvíli potlačte a zkuste si ho pustit (například na Youtube kanálu NASA pod názvem „Restored Apollo 11 Moonwalk“). Uvidíte na něm, jak Neil Armstrong sestupuje ze schůdků a pronese památnou větu o malém kroku pro člověka. Pak posádka rozestaví další tři kamery a následující dvě a půl hodiny natáčí své hopsání v pětinové měsíční gravitaci. Podle vysvětlení konspirátorů byl efekt dosažený zpomalením záznamu pořízeného ve studiu. Co by to konkrétně znamenalo?
Zpomalený filmový záběr lze pořídit dvěma způsoby. První je, že se záznam natočí běžnou rychlostí a při promítání se pustí pomaleji. Pro dojem kontinuálního pohybu ale lidské oko potřebuje dostávat za vteřinu minimálně 24 obrázků a zpomalená projekce v tomto případě působí trhaně. Záběry z Měsíce nicméně trhané nejsou, a pokud by byly pořízeny ve studiu, museli by filmaři použít vysokorychlostní kameru. Ta dokáže pořídit za vteřinu mnoho desítek i stovek snímků, které pak při projekci běžnou rychlostí 24 snímků za vteřinu vytvoří dojem pomalého, ale plynulého pohybu. V roce 1969 ovšem vysokorychlostní videokamery neexistovaly a celá videotechnika byla ještě v začátcích. Jediná možnost, jak pořídit 143 minut nepřetržité projekce, kterou v roce 1969 sledovalo na obrazovkách 650 milionů lidí, je tedy filmový pás. Jak by to vypadalo v praxi?
Vražda v laboratoři
Aby na televizní obrazovce nebylo vidět filmové zrno, musel by být záznam pořízen na 35mm materiál (Stanley Kubrick by ostatně na nic jiného netočil). A aby při zpomalené projekci působil obraz alespoň přibližně plynule, musela by kamera pořizovat záznam rychlostí minimálně 30 snímků za vteřinu. Na 143 minut záznamu by tak bylo potřeba zhruba 16 000 metrů filmového pásu. Žádná kamera takové množství najednou nepojme, a filmaři by tedy museli použít asi 6 cívek. Ty by potom museli v laboratořích vyvolat, přepsat na duplikační kopii, tu sestříhat, převést na televizní formát, opět přepsat na duplikační negativ a v laboratoři doplnit speciální efekty, aby obraz vypadal jako video (všimněte si, jak v záznamu čas od času problikávají horizontální řádky, což je způsobené převedením videozáznamu na televizní NTSC kódování). Z finálního negativu by pak ještě bylo potřeba vytvořit kopii bez jediného škrábance, zrnka prachu nebo flíčku od vývojky (zkuste si pustit jakýkoliv archivní film z roku 1969 a uvidíte jich každou minutu na obrazovce desítky). Za takto dokonale odvedenou práci by pak všichni zaměstnanci laboratoře byli po zásluze zavražděni, aby nic neprozradili.
Přímo před očima
Hromadnou popravou laborantů by ale příběh neskončil, protože jediný způsob, jak záznam na analogovém pásu odvysílat v televizi, je použít přístroj zvaný „telecine“. V roce 1969 toto zařízení představovalo v podstatě filmový projektor, který promítal záznam z filmového pásu přímo do objektivu fixní televizní kamery. Ani největší projektor by ovšem nepojal 16 000 metrů pásu, takže by se opět promítalo ze šesti cívek, které by musel promítač manuálně měnit a projekce z jednotlivých cívek prolínat. Opět si zkuste pustit nějaký archivní film a všimněte si, jak zhruba každých 20 minut blikne v rohu obrazovky malý čtvereček a o sedm vteřin později malé kolečko. Tyto značky upozorňovaly promítače na končící pás. Čtvereček velel spustit druhou promítačku s následující cívkou, kolečko sloužilo jako znamení, že je čas přepnout obraz a zvuk.
Jak to, že v záznamu přistání na Měsíci žádné čtverečky a kolečka v obrazu neskáčou? Je to ze stejného důvodu, proč na záznamu není vidět filmové zrno a škrábance a proč na něm naopak problikává řádkování videozáznamu. Záběry nevznikly ve studiích a nebyly odvysílány z filmové kopie. Byly pořízeny přímo na Měsíci speciální videokamerou, kterou pro Apollo 11 vyvinula firma Westinghouse. Z ní byly odvysílány na Zemi, kde je NASA prohnala konvertorem do NTSC formátu a odvysílala živě do celého světa, kde celý přenos hltalo 650 milionů lidí. Ladné poskakovaní astronautů není výsledkem filmařských triků, ale nízké měsíční gravitace. Pak Rogožin a další konspirátoři mohou tvrdit, že neexistuje důkaz o přistání na Měsíci, přitom ho mají dodnes přímo před očima.
