Sopky mohou světu pořádně zatopit. Islandská příroda je daleko silnější, než si v Česku dokážeme představit

Stalo se to, o čem jsme všichni doufali, že se nikdy nestane,“ řekl island­ský prezident Guðni Thorlacius Jóhannesson v jednom ze svých projevů komentujících vulkanickou erupci na poloostrově Reykjanes. „Doufáme, že nakonec vše dopadne tak dobře, jak jen to je možné.“ Už předtím vyjádřil přesvědčení, že obyvatelé ostrova udělají to co vždycky, když se ocitli v ohrožení: budou stát při sobě.

Ohnivý živel se zatím drží spíše zpátky a kromě výlevů lávy nepředvádí žádný ze svých ještě nebezpečnějších kousků, jako jsou exploze, jedovaté plyny, pyroklastické proudy a mračna popela. Přestože na poloostrově je mezi­národní letiště Keflavík, zatím během posledních dvou erupcí nemuselo přerušit provoz. I tak se ale asi leckomu nad zprávami z Grindavíku vybavil rok 2010, kdy po poměrně nevelké erupci islandského vulkánu Eyjafjallajökul musel být uzavřen vzdušný prostor pro leteckou dopravu nad většinou Evropy.

V přímém ohrožení se tentokrát ocitla geotermální elektrárna severně od Grindavíku, včetně turisty oblíbených termálních lázní Modrá laguna. Začátkem ledna láva pronikla mezi domy třítisícového městečka a několik jich zapálila, ale obyvatelé už předtím odešli. Záře lávových fontán byla za nocí vidět až v hlavním městě Reykjavíku, které je jen 50 kilometrů odtud. Prezident Thorlacius uvedl, že lidské životy nejsou v ohrožení a také ostatní symptomy naznačují, že v této chvíli to nevypadá na velkou katastrofu. Přesto jsou odborníci stále ve střehu.

„Sopka nás nepřestává překvapovat,“ prohlásil Benedikt Ófeigs­son z Islandského meteorologického ústavu. Věděl, proč to říká: vulkanismus na Islandu je světový unikát a stát se tu může prakticky cokoliv.

Život na přetopeném kotli

Sopky vznikají buď tam, kde se vůči sobě pohybují dvě kry zemské kůry (takzvané litosférické desky, které se podsouvají jedna pod druhou, nebo se od sebe naopak vzdalují), nebo tam, kde k po­vrchu stoupají teplé proudy z hlubin (jde o takzvané horké skvrny). Prvním případem jsou třeba řecké nebo italské sopky, druhým Kanár­ské ostrovy nebo obávaný americký Yellowstone. Jen na Islandu je to jinak: tam se od sebe vzdalují dvě litosférické desky, konkrétně severo­americká a euroasijská, ale nejen to: dokonce se tady tento zlom větví, přičemž jedna větev tohoto švu v kabátu Země prochází právě pod poloostrovem Reyk­janes. A jako by toho nebylo dost, pod ostro­vem je ještě nejsilnější horká skvrna na světě. Právě ta ho zvedla nad hladinu oceánu. Na jednom místě se tedy kombinují najednou hned dva mechanismy „vyrábějící“ sopky.