Záhada jménem bumerang. Kde se v pravěku vzala aerodynamicky vyladěná zbraň? A díky čemu se vrací?

Bumerang byl zcela jedno­duše kus tvrdého zahnutého dřeva dlouhého třicet až čtyřicet palců a jeho oba konce byly ­ostře zašpičatělé, popisuje setkání svých hrdinů se zbraní australských domorodců Jules ­Verne v románu Děti kapitána Granta. Je přitom překvapivě přesný: „Jeho vydutá část ustupovala o patnáct milimetrů a jeho vnější strana měla dvě velmi ostré hrany. Bylo to právě tak prosté jako nepochopitelné... Proč se však po určité době vodorovného letu vymršťuje do výše a vrací se k rukám vrhače? Učenci a cestovatelé dosud nevysvětlili tento zjev.“

Dnes, na rozdíl od Vernových hrdinů, nemusíte za bumerangy až do Austrálie. Ty původní, domorodé, můžete vidět třeba v pražském Náprstkově muzeu. A pokud s nimi chcete zkusit po vzoru Aboridžinců házet, není nic jednoduššího než si v nějakém internetovém hračkářství objednat jejich moderní repliky se stejnými schopnostmi. Je k dispozici i řada návodů, jak si bumerang jednoduše vyrobit. Dokonce se můžete zúčastnit soutěží, protože z hodu bumerangem se stal oblíbený sport. Soutěží se v řadě disciplín, například v délce dráhy letu, ve výdrži ve vzduchu, v přesnosti návratu a podobně.

Při troše štěstí se dá nacvičit způsob hodu, po němž se ta věc opravdu vrátí zpět do ruky vrhače – a pokud štěstí chybí, udělá mu na hlavě bouli. Vím, o čem mluvím, sám jsem párkrát nestačil včas uhnout.

Na rozdíl od Julesa Verna, který v 19. století ještě netušil, proč bumerang tak divně létá, dnešní vědci už to vědí. Mohlo by se tedy zdát, že záhady končí, ale opak je pravdou. Rozluštění tajemství dráhy jeho letu vyvolalo další otázky, na které nám dodnes chybí odpověď.