Žárovka a její vynálezci: Elektrické světlo proměnilo životy všech podobně jako oheň
Snad žádný vynález není tak až skoro mysticky spojen se svým autorem jako žárovka s Thomasem A. Edisonem. „Čaroděj z Menlo Parku“, „stvořitel věku elektřiny“ nebo „největší vynálezce všech dob“, to jsou jen některé z mnoha oslavných přívlastků, kterými jej jeho současníci obdařili. Ve skutečnosti byl především drsný podnikatel, jenž si neváhal přivlastňovat nápady jiných. Ani žárovka nebyla výjimkou.
... tisíc šílenců již táhlo zámořím / a jen Nero doved’ zapáliti Řím / tisíc vynálezů jde k nám za sezónu / jenom jeden z nich však byl ten Edisonův..., napsal v básni Edison Vítězslav Nezval. Sám vynálezce své asi nejslavnější dílo ohodnotil přímočařeji: „Nikdy jsem se nenechal odradit a nikdy jsem nepochyboval o úspěchu. Totéž nemohu říci o ostatních.“
Psycholog by si nejspíš povšiml dvou věcí: Edisonovo vyzdvižení výhradně vlastní osoby a popření zásluh všech, kdo pracovali na tomtéž. Ve skutečnosti právě tohle bylo nezanedbatelnou součástí Edisonových pracovních metod. Možná dokonce tou hlavní.
Chlubil se prý také tím, že žárovku vynalezl i přesto, že neznal Ohmův zákon o elektrickém odporu vodičů. „Jen by mě to zdržovalo,“ odpověděl údajně na otázku, jak je to možné. Ať už to řekl, nebo ne, jeho přístup to vystihuje. Pohrdal teorií a rád zdůrazňoval, že pracuje metodou pokusů a omylů. Také ale dobře věděl, co znamená reklama, a pragmaticky využíval tvůrčí energie jiných.
Bohové světla
Dneska už si to asi ani neuvědomujeme, ale elektrické světlo proměnilo životy jednotlivců i celé společnosti podobně jako kdysi dávno oheň: civilizace poprvé dokázala zahnat tmu, prodloužit den a získat vládu nad nocí něčím, co bylo plnohodnotnou náhradou slunce. Když si Edison přivlastnil vynález žárovky, stal se pro mnohé něčím na způsob božstva. Skutečných bohů světla ale bylo mnohem víc.
Snaha využívat elektrický proud k osvětlování začala už na počátku 19. století. Roku 1801 objevil anglický chemik Humphry Davy (1778–1829) elektrický oblouk, kdy se mezi dvěma uhlíkovými elektrodami při průchodu proudu objevuje zářivý výboj. Dnes se používá ke sváření, ale nejdřív měl vynález podobu obloukové lampy. Ta vydávala velmi silné světlo – až příliš silné na to, aby ji bylo možné používat v bytech, kancelářích a dalších běžných prostorách; hodila se nanejvýš pro veřejná prostranství. Ještě ke všemu uhlíky uhořívaly nepravidelně a provoz byl drahý.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
