České diamanty: Na našem území byly nalezeny dva diamanty. Místo nálezu je tak trochu záhadou
Už ve středověku proslavily České království jeho drahokamy: nacházely se tu (a stále nacházejí) granáty, safíry, křišťály, růženíny, turmalíny, vltavíny. Ovšem ten nejkrásnější, nejžádanější a nejvíce ceněný drahokam tu není. I když nejméně dva diamanty se u nás našly. Místo jejich nálezu je ale tak trochu záhadou a předmětem neutuchajícího zájmu geologů i sběratelů.
Učený jezuita Bohuslav Balbín (1621–1688) napsal, jak do Čech už ve 14. století pronikali prospektoři až z Benátek, aby tu tajně hledali drahé kameny, které pak podloudně vyváželi. Nejvíc se zajímali o granáty (odborníci mají raději termín pyrop). Jsou sice menší než na jiných světových nalezištích, ale vyznačují se nádherným ohnivě rudým svitem, za nějž mohou oxidy chromu. Nacházejí se výhradně tady, a tak se jim začalo říkat české granáty. Má se za to, že o toto jméno (Granatus bohemus) se postaral sám dvorní lékař císaře Rudolfa II., Anselm Boëtius de Boodt.
Český granát byl tak žádaný, že kontrolu nad jeho produkcí i vývozem si pro sebe vyhradil císař Rudolf II. a později i habsburská panovnice Marie Terezie. Granáty tu těžila a zpracovávala ve své brusírně hrabata ze Schönbornu, kterým patřil statek Podsedice na jižních svazích Českého středohoří. A právě tady se to roku 1869 stalo.
„Brusič Preissler ze Skalky u Dlažkovic povšiml si jednoho světle žlutavého kaménku proto, že se na granátovém bruse nedal smirkem brousiti, a dokonce sám brus rozrýval,“ napsal profesor báňské univerzity Bohuslav Ježek v Hornických rozhledech. Se záhadným kamenem si neporadil ani diamantový vrták. Krátce poté odborníci v Praze potvrdili, že to je diamant.
V Evropě do té doby nebyly známé žádné významné lokality výskytu krále všech drahokamů. Jak se dlažkovský diamant ocitl tak daleko od proslulých asijských, afrických nebo jihoamerických nalezišť, bylo záhadou.
Zrozené z ohně
S velkou mírou nadsázky se dá říci, že diamant je takové hezčí uhlí, protože obojí se skládá z uhlíku. Tím ale veškerá podobnost končí, protože diamanty nevznikly z pravěkých rostlin, ale z uhlíku obsaženého v některých horninách.
Dnes převládající hypotéza říká, že to bylo v hloubkách 150 až 200 kilometrů při teplotách dosahujících až 1200 stupňů Celsia, kam se dostaly karbonátové horniny (tedy bohaté na uhlík) v procesu zvaném subdukce. Při něm se jedna deska zemské kůry podsouvá pod druhou a tak se do oblasti, kde vládnou tak vysoké tlaky a teploty, dostane i uhlík v horninách, jež nejčastěji vznikly usazováním schránek vodních organismů. Jedině tam z něj mohou vykrystalizovat tyto vzácné drahokamy.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
