Výpravy do pekla planety lásky. Venuši jsme si představovali jako teplejší Zemi. Jak skutečně vypadá?
Pokud si dneska ještě někdo vzpomene na lepší časy sovětské kosmonautiky, nejspíš si vybaví Sputnik a Gagarina. Málokomu už se ale vybaví zřejmě nejúžasnější dobrodružství tehdejších sovětských rakeťáků: jako prvním se jim podařilo přistát na povrchu záhadné planety Venuše. Jedna ze sond, Veněra 5, odstartovala 5. ledna 1969.
Ještě v polovině minulého století ani seriózní vědci moc neprotestovali proti představě autorů sci-fi, že Venuše je vlastně taková teplejší Země: tropický svět snad jen s divočejšími bouřemi, nebezpečnějším oceánem, ohnivějšími sopkami a kousavějšími potvorami. Nebyl důvod si to nemyslet, protože to, co i nejdokonalejší astronomické přístroje umožňovaly vidět, ukazovalo planetu, která je sice o něco blíž Slunci, ale jinak je dvojčetem té naší. Na rozdíl od malého Marsu je skoro stejně velká jako Země a má nepatrně menší hmotnost, což naznačovalo obdobné složení. Dokonce to tam máme ještě blíž než k Marsu. Mimo jiné to znamená, že let k Venuši je kratší a stačí k němu slabší rakety. Šance na úspěch jsou tedy větší.
Husté mraky, jež Venuši pokrývají, sice ani na okamžik nedovolovaly zahlédnout povrch, ale o to víc prostoru dávaly fantazii. Kdo první odhrne jejich závoj, bude slavnější než Kolumbus.
Studená válka a z ní vyplývající kosmické soupeření mezi tehdejšími supervelmocemi takovým objevitelským výpravám přály. Jako první se k Venuši dostaly americké automaty, ale jen prolétly nepříliš blízko kolem. Pod mraky se dostaly až sovětské sondy a některé dokázaly i přistát, měřit a fotografovat na povrchu. Autentické snímky krajiny Venuše jsou – a už navždy budou – tím vědecky nejpřínosnějším, co sovětská kosmonautika dokázala. Přestože snílkům přinesly velké zklamání.
Americká předehra
Venuše je po Měsíci nejsnadnější kosmický cíl. K jejímu dosažení stačí relativně málo: vyslat sondu na oběžnou dráhu kolem Slunce a trochu ji přibrzdit, aby začala na naši hvězdu padat. Pokud padá šikovně, potká cestou Venuši, jejíž oběžná dráha se nachází přibližně ve třech čtvrtinách vzdálenosti mezi Sluncem a dráhou Země. Problém je jen pád na Slunce ubrzdit – a k tomu se nabízí atmosféra Venuše.
Je ovšem potřeba počítat s obrovským přetížením a teplem tření o atmosféru.
Počátkem 60. let byla taková výprava na hranici technických možností. Zatímco cesta na Měsíc trvala pár dní (a i během nich tehdejší sondy kolabovaly), úspěšná výprava k Venuši vyžadovala nejméně čtyři měsíce. Současně to však byla i obrovská výzva. Tou dobou ještě byly znalosti o podmínkách na povrchu sousedních planet prakticky nulové a mnozí vědci připouštěli, že na Marsu i na Venuši by mohly existovat vyšší formy života.
První na tahu byl Sovětský svaz, jehož kosmonautika tehdy ještě měla před Američany náskok.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!