Bagdádská baterie: Spor o tisíce let starý elektrický článek neustává. K čemu záhadná věc mohla sloužit?
Znali lidé ve starověku elektřinu? Na první pohled bizarní otázka, ale někteří badatelé věří, že existují artefakty, které tomu mohou nasvědčovat. Nejznámější z nich je takzvaná bagdádská baterie. O tom, jestli může opravdu generovat elektřinu, se lze snadno přesvědčit, protože není těžké ji sestavit i z toho, co najdete doma v kuchyni. Dohady, k čemu tahle věc doopravdy sloužila, však dodnes neustávají.
Bagdádská baterie vždy přitahovala zájem, protože je to kuriozita, říká Paul T. Craddock, jenž pracuje v Britském muzeu jako odborník na metalurgii starověkého Blízkého východu. „Věřím, že to baterie skutečně je. Navíc jde zřejmě o solitér, protože – pokud vím – se nenašlo nic dalšího, co by se jí podobalo. Ale možná, že v depozitářích jiných muzeí jsou dosud nerozpoznané další exempláře.“
Pokud zmíněná věc opravdu je baterie, pak by to znamenalo, že lidé tuto mocnou sílu znali už před více než dvěma tisíciletími. Takové přepisování historie je vždy vzrušující, tím spíš, že obvykle zavání vědeckým konfliktem. Nejinak tomu je i tentokrát: podle jedněch představuje bagdádská baterie fascinující důkaz tajných vědomostí dávných civilizací, podle druhých jde o typickou ukázku pavědy. Kde je pravda?
Ještě než se do řešení záhady pustíme, je potřeba si ujasnit terminologii – dřív než se ozvou věční šťouralové. Té věci se říká bagdádská baterie (Baghdad battery), ale baterie to není. Pokud vůbec má s elektřinou něco společného, pak je to elektrický článek. Skutečná baterie by to byla, teprve kdyby šlo o víc článků propojených kvůli vyššímu výkonu. Ale termín „bagdádská baterie“ se všeobecně vžil, nezbývá tedy než ho používat i tady.
Záhada z hrobky
Svět bez elektřiny je dnes skoro nemožné si představit, přesto to není tak dávno, kdy jediným zdrojem světla byla svíčka a jediným „motorem“ plachta nebo kůň. „Oficiální“ historie elektřiny začíná teprve na přelomu 18. a 19. století, do běžného života lidem ovšem vstoupila ještě o pěkných pár desetiletí později. Nedá se však vyloučit, že někteří ji znali a používali už nejméně o dva tisíce let dřív, jen z nějakého důvodu necítili potřebu se o ni podělit s ostatními.
Příběh bagdádské baterie začal roku 1936, když se na území Iráku stavěla železnice. Při té příležitosti narazili dělníci v Chudžut Rabuahu poblíž severovýchodního okraje Bagdádu na starověkou hrobku zakrytou kamennou deskou. Kdysi se tu nacházelo město Ktésifón, které bylo v letech 150 př. n. l. až 223 n. l. centrem moci říše Parthů a v letech 224 až 650 n. l. hlavním městem sásánovské říše. Předpokládalo se proto, že hrobka pochází z časů těchto státních útvarů.
Později se v nálezech hrobky přehraboval ředitel Iráckého národního muzea, německý archeolog Wilhelm König. Zaujala ho keramická baňka vejčitého tvaru vysoká přibližně 14 centimetrů, v níž byl svitek měděného plechu a železná tyčka. Na první pohled ta věc nedávala smysl, ale König to rozlouskl: když se do baňky nalila zředěná kyselina octová nebo vinná a v jejím hrdle se asfaltem upevnil měděný váleček s železnou tyčkou, vznikl elektrický článek. Archeolog tento svůj názor zveřejnil v článku Galvanický článek v časech Parthů? v časopise Forschungen und Fortschritte a o pár let později ještě jednou ve své knize In verloren Paradies (Ve ztraceném ráji). Jenže to už začala válka a svět měl úplně jiné starosti. Teprve roku 1962 tuto hypotézu oprášil tajemník Britského muzea vědy Walter Winton. Atmosféra šedesátých let dvacátého století byla úrodnou půdou pro každý bláznivý nápad a hypotézy o elektřině ve starověku se radostně chopila.
Elektrický článek starý dva tisíce let působí neuvěřitelně, avšak můžete si sami vyzkoušet, že opravdu funguje. Přiznám se, že jsem neodolal a do experimentování s „parthskou baterií“ se pustil. Ani to nedalo moc práce: místo keramické nádobky stačila sklenička od džemu, místo asfaltu korková zátka, do níž jsem zapíchl tlustý železný hřeb a kousek od něj spirálu ze silného měděného drátu. Dovnitř jsem nalil šťávu z citrónu – a mezi hřebíkem a drátem voltmetrem naměřil půl voltu.
Stejný experiment provedli už přede mnou mnozí jiní a také jim to fungovalo. Například američtí studenti historie ze Smith College provedli několik pokusů s replikami iráckých článků, jež plnili pětiprocentním roztokem kyseliny citrónové nebo vinné. Zařízení vytvářelo napětí půl voltu po dobu 18 dnů. Nemělo by to být překvapení – alespoň pro nikoho, kdo dával ve škole pozor. Ten totiž ví, že mezi dvěma různými kovy ponořenými do elektrolytu vzniká elektrické napětí.
První výzkumný ústav na světě
Mohlo by se tedy zdát, že věc je jasná: někdy na počátku našeho letopočtu staří Parthové znali a používali elektrické baterie. Jenže je tu háček, dokonce háčků několik. A ne právě malých. Nejasné jsou už samotné okolnosti nálezu, protože objev zmiňované parthské hrobky u Bagdádu není zdokumentovaný. Různé zdroje se také liší v popisu objevení podivné baňky: zatímco podle některých bádal König přímo v hrobce, jiní tvrdí, že „baterii“ našel až při pořádání sbírek ve sklepě bagdádského muzea.
„Ačkoliv jsou sbírkové předměty označovány jako parthské, důvody pro to nejsou jasné,“ komentuje to John Simpson, který pracuje ve stejném muzeu jako Paul Craddock. „Navíc styl nádoby odpovídá spíš pozdějšímu sásanovskému období. Buď je tedy chyba v datování, nebo nález pochází odjinud.“
Divné také je, že by se zrovna Parthové zabývali elektřinou a vůbec vědou, protože vynikali spíš jako válečníci. Naproti tomu v jejich bezprostředním sousedství tehdy v Egyptě vládla řecká dynastie Ptolemaiovců, jež vědu naopak podporovala víc, než tehdy bylo zvykem. V době, do níž je kladena bagdádská hrobka se záhadným nálezem, existovala v egyptské Alexandrii instituce jménem Múseion, kterou lze bez velkého přehánění nazvat prvním výzkumným ústavem na světě. Kromě jiných vědců v ní působil třeba vynálezce Hérón, autor prvního parního stroje a prvních automatů. Ptolemaiovská Alexandrie se také mohla pochlubit prvním skutečným mrakodrapem na světě: maják v jejím přístavu byl vysoký nejméně 117 metrů, tedy vyšší než mrakodrapy V Tower nebo City Tower v Praze na Pankráci. Jiné odhady výšky alexandrijského majáku dokonce mluví o výšce 130 až 180 metrů.
Jestli tedy v tehdejším světě mohl někdo vynalézt elektrický článek, pak to byli spíš alexandrijští Řekové než Parthové. A pokud Wilhelm König baňku nenašel v hrobce, nýbrž ve sklepě muzea, kam se mohla dostat odkudkoliv a všelijak, hned by celý příběh „bagdádské baterie“ dával větší smysl.
Tím však pochybnosti kolem znalosti elektřiny ve starověku nekončí. Tehdejší lidé neměli voltmetry, ampérmetry, dokonce ani obyčejné žárovky, nic, čím by mohli elektřinu indikovat a k čemu ji použít. Jaký smysl by baterie v takové době měla?
Řešení navrhl už Wilhelm König: článek mohl být používán ke galvanickému pozlacování nebo postříbřování předmětů z méně ušlechtilých kovů. Koncem sedmdesátých let minulého století tuto hypotézu měl testovat Arne Eggebrecht, ředitel archeologického muzea v Hildesheimu (Roemer and Pelizaeus Museum). Spojil větší množství replik bagdádských článků do série, aby získal vyšší napětí, a údajně se mu podařilo nanést na předmět tenkou vrstvu stříbra. Kdyby tohle někdo uměl ve starověku, nejspíš by se rychle stal boháčem. Při elektrochemickém pokovování se totiž stejného efektu dosáhne s mnohem menší spotřebou kovu než při klasickém pozlacování nebo postříbřování nanášením fólií.
Eggebrechtovi kolegové jsou ale nedůvěřiví. „K jeho experimentům neexistuje žádná fotografická ani písemná dokumentace,“ uvádí dnešní pracovnice téhož muzea Bettina Schmitzová. „Ani se je nepodařilo zopakovat.“
Jiní badatelé zase upozorňují, že se z té doby nenašly žádné pokovené předměty, u nichž by síla vrstvy zlata nebo stříbra odpovídala použití elektřiny. Zastánci „elektrické hypotézy“ ovšem namítají, že vzhledem k menší tloušťce vrstvy se galvanické pokovení ani zachovat nemohlo.
Jiní zase věří, že energií z článků se tehdy mohlo léčit nebo jimi kněží dělali dojem na prostý lid.
„Vždycky jsem si říkal, že by se s tím daly provádět zajímavé triky v chrámech,“ říká doktor Craddock. „Kněz by například mohl zařídit, aby kovová socha napojená na baterii uštědřovala návštěvníkovi slabé šoky nebo brnění.“ O tom důkazy pochopitelně chybějí.
Ani tím ještě výčet pochybností o hliněné baňce jako zdroji elektřiny nekončí. „Škoda že jsme nenašli žádné dráty,“ říká Paul Craddock. „Pak bychom si mohli být mnohem jistější.“
Po stopách ztracených vědomostí
Paul Craddock sice tvrdí, že bagdádská baterie je solitér a nic podobného se nenašlo, v tom se však zřejmě zmýlil. Už roku 1930 vykopal archeologický tým vedený Leroyem Watermanem z University of Michigan na území Iráku poblíž zbytků starověkého města Seleukia čtyři podobné nádobky. Tři z nich byly také uzavřené asfaltem a obsahovaly měděné trubičky. Ve čtvrté se nacházely skleněné střepy. Badatelé usoudili, že šlo o kultovní předměty.
Jen o rok později našla německo-americká expedice Ernesta Kühnela u starověkého Ktésifóntu dalších šest nádobek zapečetěných asfaltem. Uvnitř tří byly bronzové trubice a v nich rozkládající se rostlinná vlákna. V dalších se našly olověné destičky. K čemu sloužily, není jasné – i když milovník záhad asi namítne, že olovo je i v moderních automobilových akumulátorech...
Nejslavnější nádobka s kovovou trubičkou pochází z dnešního Izraele. Během padesátých let minulého století se v jeskyních u Mrtvého moře našly hliněné baňky s popsanými svitky. Dnes je nález známý jako Kumránské svitky nebo svitky od Mrtvého moře a vědcům přinesl přelomové informace o počátcích křesťanství. Většina svitků je z papyru nebo zvířecích kůží – až na jeden, který je zhotoven z tenkého měděného plechu a písmo je do něj vytlačeno. Zajímavé také je, že zatímco většina ostatních svitků se zabývá náboženskými záležitostmi, tenhle popisuje cesty k pokladům, jež se ovšem nenašly. Jisté také je, že baňka s popsaným měděným svitkem není elektrickým článkem. To může být vodítko i pro řešení záhady bagdádské baterie – jenže tahle „rovnice“ má mnoho možných řešení. Mohlo by to například znamenat, že s elektřinou nemá nic společného ani nález z Bagdádu. Mohlo jít prostě o schránku na svitky. Společně s baňkami ze Seleukie a Ktésifóntu by to také mohlo naznačovat, že ukládání kovových svitků do hliněných nádobek společně s dalšími ingrediencemi mělo jakýsi magický nebo náboženský význam. Stejně dobře by ale takové rituály mohly být indicií, že existovaly skutečné elektrické články, jež nezasvěcenci napodobovali v naději, že budou mít rovněž „nadpřirozené“ vlastnosti. Zrovna tak je možné některé nálezy vysvětlit jako náznak, že někdo zvídavý si všiml podivných jevů na kouscích různých kovů, které se náhodou ocitly v kyselém prostředí, a začal experimentovat... Jisté je jen jedno: dokud se nenajdou další takové předměty, záhada bagdádské baterie zůstane otevřená.
Ve skutečnosti by ale určitá znalost elektřiny v nejvyspělejších společnostech tehdejší doby neměla být až takovým překvapením – a nejen proto, že dodnes nevíme, jaká tajemství ukrývaly staroegyptské chrámy. Staří Řekové byli neobyčejně zvídaví a intelektuálně zdatní, Římané se zase ukázali být mimořádně schopnými inženýry. Můžeme se jen dohadovat, jaké vědomosti byly ztraceny, když v prvním století našeho letopočtu vojáci a později fanatičtí křesťané pálili svitky z proslulé Alexandrijské knihovny.
Nemůžeme ani vědět, co měl na mysli římský básník Titus Lucretius Carus (97 př. n. l.–56 př. n. l.), když ve svém spisu O přírodě napsal: „... vždyť volné průliny pilin nejdříve obsadí proud, jenž vyvěrá z mědi, ten z magnetu přijde až potom – a v železe najde vše plné a nemá, kudy by prošel. Proto je nucen tlouci a bít jak příboj v železnou tkáň...“ Skoro se chce říci, že dávný umělec tu básnickými obrazy popisuje princip elektromotoru nebo dynama.
Středomořské národy nepochybně znaly účinky elektrického proudu generovaného parejnokem elektrickým. Jeho biologická „baterie“ dokáže vyprodukovat až stovky voltů. Plinius Starší (zemřel při explozi Vesuvu roku 79 n. l.) zjistil, že tento úder lze přenášet vodivými předměty. Staří Řekové také věděli, že když se jantar tře látkou, přitahuje k sobě drobné předměty; poprvé tento jev popsal filozof Thalés z Milétu (zemřel okolo roku 548 př. n. l.). Jev má na svědomí statická elektřina. Právě řecký výraz pro jantar – elektron – dal později jméno neviditelné síle umožňující existenci moderní civilizace.
Uchovat statickou elektřinu a experimentovat s ní je snazší než vymýšlet elektrochemický článek typu „bagdádské baterie“. Proč tedy až v roce 1745 vytvořil německý fyzik Ewald Jürgen von Kleist takzvanou leydenskou láhev (což nejdřív byla jen sklenice s vodou), v níž šlo elektrický náboj uchovávat? Nejčastější odpověď zní, že antičtí vědci sice přemýšleli, ale neexperimentovali – což ale vyvrací již zmíněný Hérón Alexandrijský a další jeho kolegové.
Blíž pravdě patrně bude konstatování, že až do vzniku vědecké literatury zajišťující prvenství a patentového práva zajišťujícího výnosy z objevu či vynálezu bylo výhodnější znalosti před konkurencí utajovat. Nejspíš nemáme ani ponětí, jaké úžasné vědomosti se tak v průběhu věků ztratily.
