Poslední dva milióny let jsou černou můrou pro přírodu, velká zvířata vyhynula kvůli lidem
Chcete vědět, jak se lidé chovají k jiným zvířecím druhům? V Oxfordu se v polovině března konala velká konference věnovaná nejstarším lidským dějinám a jejich vlivu na životní prostředí, výsledek nebyl pro lidi rozhodně lichotivý.
Ukazuje se, že lidé mění životní prostředí mnohem delší dobu, než se vědci domnívali. Podle deníku The Guardian, který se věnuje shrnutí výstupu z konference, došel k názoru, že lidé začali výrazně měnit svět už před dvěma milióny let. Už v té doby naši předkové vyhubili první druhy v Africe.
Před tím, než se Homo erectus – možná první tvor, kterého lze už jednoznačně označit za člověka – objevil v Africe, černý kontinent obývala řada obrovských tvorů. Žilo tam několik druhů slonů, šavlozubé kočky, obří hyeny nebo velcí „medvědí psi“ – amphicyoni.
Až do nedávna bylo obtížné odhadnout, kolik příslušníků této megafauny na afrických pláních pobíhalo a zda se jejich počet v průběhu času nějak měnil. Metodu, jak se dají tyto otázky zodpovědět, vyvinula profesorka Blaire van Valkenburghová. Podle ní, pokud existuje jen málo druhů dravců, šelmy žerou jen ty nejlepší části z kořisti. Pokud je ale konkurence mnoha dravčích druhů, predátoři konzumují celé tělo, včetně kostí. Masožravec, jenž konzumuje kosti, má často porušené nebo i zlomené zuby. Podle kvality zubů potom jsou vědci schopni poznat, kolik druhů šelem v které době žilo.
K poškození zubů masožravců docházelo více v předlidské době. Nejen že v Africe žilo původně více druhů dravců, včetně druhů mnohem větších než dnešních, ale zdá se, že byli mnohem hojnější v době, než se lidé rozšířili.
Homo erectus však měl několik schopností, jež ho – podle všeho – i v tomto konkurenčním prostředí dělaly prakticky neporazitelným: zpravodajská činnost, spolupráce, schopnost živit se téměř čímkoliv, a hlavně – jako jediný druh – mohl bojovat na dálku. (Mimochodem, zvyšující se vzdálenost, na kterou jsme schopni bojovat, je i jedním z měřítek vyspělosti společnosti v dějinách.) Naši předkové tak mohli i obří masožravce odehnat od jejich kořisti nebo uštvat monstrózní býložravce.
Zmizeni obřích klokanů i šavlozubých tygrů
Nepřekvapuje proto, že zmizení mnoha členů africké megafauny se časově shodovalo se změnou lidské potravy, respektive s příklonem pralidí ke konzumaci masa velkých savců. Náhlé velké vymírání zvířat na vrcholu potravního řetězce snad ani nelze jinak vysvětlit. Téměř všichni vědci, kteří přednášeli na oxfordské konferenci o megafauně, se shodli v tom, že lidé, kamkoliv přišli, rychle vymazali svět, jenž tam dříve fungoval. Například moderní lidé přišli do Evropy a Austrálie přibližně ve stejnou dobu – asi před čtyřiceti až padesáti tisíci lety. V Evropě, kde se už zvířata po zkušenostech s neandertálci naučila dvounohých tvorů bát, umírání šlo relativně pomalu. Někdy před deseti či patnácti tisíci lety náš kontinent už ale ztratil mamuty, nosorožce, hyeny, šavlozubé kočky a jeskynní medvědy.
V Austrálii, kde před příchodem moderních lidí žádní hominidi nežili, byl kolaps téměř okamžitý. Vombati, velcí jako dnešní nosorožci, třímetroví „veleklokani“, vačnatí lvi, obří šestimetroví varani nebo rohaté želvy, velké jako malý osobní automobil, to všechno zmizelo najednou.
Před 15 tisíci lety tak zbývala bez lidí jen Amerika. Na tomto kontinentu tehdy žili mamuti i mastodonti, obří pozemní lenochodi, lvi i šavlozubí tygři, dva a půl metru dlouzí bobři nebo ptáci s rozpětím křídel osm metrů. Zmizeli během tisíce let. Podle archeologa Todda Surovella je prokázáno, že nejspolehlivějším ukazatelem lidského příjezdu v nějaké oblasti je vlna vyhynutí velkých savců.
Tyto druhy nebyly jen ozdoby přírody. Nové práce, jež byly na konferenci prezentovány, naznačují, že velká zvířata formovala celé ekosystémy. V Evropě během posledního meziledového období mamuti, nosorožci a další velcí tvorové udržovali mozaiku stanovišť, svou činností „vyráběli“ mýtiny nebo řídké prostupné lesy zbavené podrostu. Po vymření velkých tvorů náš kontinent začal zarůstat lesem. V Austrálii zase po ztrátě velkých býložravců nastal růst vegetace, který způsobil požáry (přírodní nebo umělé), jež tato dříve svěží místa změnily na suchý les a křoviny.
V Amazonii a ostatních regionech velcí býložravci stěhovali živiny z bohatých půd k chudým. Existuje dokonce i teorie, že vyhubení americké megafauny způsobilo takový prudký úbytek atmosférického metanu (vytvořeného v jejich střevech), až vznikla před 12 800 lety krátká doba ledová, tzv. mladší Dryas.
Obří druhy mizí i dnes
A ještě není konec. Mizení velkých tvorů stále pokračuje. Pytláctví od roku 2002 snížilo populaci afrických lesních slonů o 65 procent. Počet jedinců asijského slona, který žil kdysi od Turecka až k pobřeží Číny, se snížil o 97 procent, počet asijských nosorožců ubyl o více než 99 procent. Na tyto velké savce jsou závislé i další organismy. Například sloni šíří v deštném lese semena stovek druhů dřevin, bez nichž jsou tyto stromy vlastně zaniklé.
Co jsme vlastně zač? Monstrum, jež nedokáže zanechat žádné dveře zavřené a žádný úkryt neporušený. Dnes tak lidé dělají velkým tvorům v moři to, co už udělali dávno velkým tvorům na zemi. Nebo to můžeme zastavit? Můžeme použít naši vynalézavost, po dvou miliónech let, k něčeho jinému než k vyvraždění dalších živočišných druhů. K tomu budou podle Guardianu muset lidé popřít své evoluční dědictví a to je skoro nemožné.
