Psychiatrie svádí k politickému zneužívání

Psychiatrie odjakživa svádí k politickému zneužití, nejnápadněji v autoritativních režimech. Na rozdíl například od kardiologie či neurochirurgie má téměř každý pocit, že psychiatrii rozumí, a může tedy způsobem „podle sebe soudím tebe“ hodnotit druhé.

Sklon zneužívat psychiatrii v boji s oponenty je leckde stále vehementní. Mocipáni často nahlížejí psychiatrii nikoliv jako součást medicíny, nýbrž jako služku vhodnou k diskreditování či odstraňování nepohodlných jedinců, což ostatně není ideově vzdáleno původnímu poslání kustodiálních psychiatrických zařízení, budovaných v 19. a začátkem 20. století v rurálních oblastech daleko od měst (Kosmonosy, Dobřany, tehdy i Bohnice), jež měla především uklízet rušivé jedince ze zorného pole „slušné“ společnosti. Je tedy v politické tradici chápat psychiatrii jako nástroj represe, což zdaleka není specialita pouze komunistických režimů, i když tam byl tento vztah modelový: nesouhlasíš-li s vedením politbyra či máš-li odlišný politický názor, musíš být nutně duševně vyšinutý, a patříš tudíž do blázince.

Takzvané zneužívání psychiatrie za minulého režimu nebylo nic jiného než variací na tato dávná témata. Je třeba neustále zdůrazňovat, že psychiatrie je součástí medicíny, že k určení diagnózy je nutné pacienta řádně vyšetřit, že tato diagnóza podléhá lékařskému tajemství jako každá jiná, že tedy nemůže sloužit k nálepkování politických protivníků, a to ani tehdy, byla-li by pravdivá.

Politici si mezi sebou neuváženě nadávají do hysteriků a psychotiků, o psychopatech nemluvě. Přitom neslyšíme, že by si političtí odpůrci vzájemně nadávali do metaboliků pupkatých, pajdavců coxartrických, myopiků přisleplých a nestvůr prolezlých rakovinou. Od nálepkování je už jen krůček ke zneužití psychiatrie, protože v tu chvíli začíná ten obor sloužit něčemu úplně jinému než pacientovi. Je nasnadě, že vytrvalá snaha o destigmatizaci psychiatrie se stále ještě míjí účinkem, i když tento žalostný výsledek se projevuje kolísavě a mj. v závislosti na politické kultivovanosti té které garnitury.

Tam, kde vládla komunistická strana, snažila se mnohdy obejít zvenčí přece jen viditelné prokazování deliktů legální cestou a uklízet nepohodlné odpůrce režimu bez soudu a bez odvolání coby psychiatrické případy. V SSSR se navíc mělo za to, že kdo nesouhlasí s režimem, musí být duševně nemocný. Mnozí psychiatři toto pojetí jasně chápali jako zpronevěru Hippokratově přísaze a i tehdy se proti tomu někteří vzepřeli a špatně dopadli.

Sovětský psychiatr doktor Semjon Gluzman strávil sedm let v pracovním lágru a další tři roky ve vyhnanství na Sibiři za odmítnutí přiznat psychiatrickou diagnózu generálu Grigorenkovi jen proto, že se postavil na stranu krymských Tatarů a proti okupaci Československa.

O „prohnilém charakteru“ a „zmanipulovatelnosti“ se snadno mluví těm, kdo nebyli nikdy tak brutálním volbám vystaveni a mohou se beze ztráty kytičky cítit jako hrdinské pilíře mravnosti. Svět se až na výjimky choval vůči autoritativním či zrůdným systémům srabácky a chová se tak i dnes.

Příkladem je Ukrajina nebo Střední východ, kde už před kamerami uřezávají hlavy nevinným lidem a publikují to na internetu. Jediné, na co se „smiřovači“ tenkrát zmohli, bylo vyloučení SSSR ze Světové psychiatrické asociace na pár let (Havaj, 1977). Dneska ani to. Ostatně lidská práva mají v OSN na starost mezi jinými i takoví borci jako Kuba, Pobřeží slonoviny, Ruská federace či Saúdská Arábie.“

Text byl původně publikován v tištěném Reflexu č.38/2014.