Co prožívá člověk ve stavu klinické smrti? Podle některých vědců může dál vnímat, vidět i slyšet

V roce 2008 se dala dohromady skupina vědců, aby řešila otázku, kterou si obvykle kladou filozofové teologové. Co se děje během smrti a po smrti? Výzkumníci se spojili do studijního projektu AWARE (AWAreness during REsuscitation) a věřili, že vědecké techniky mohou vrhnout světlo na tajemství lidského vědomí a spojení těla a mysli. Doufali, že lidé, kteří zakusili srdeční selhání, nám mohou ukázat na své vlastní zkušenosti, jak umírání probíhá. Pokud jejich orgány přestaly fungovat, tak jsou technicky mrtví. Jestliže se uzdraví, mohli by nám dát jedinečnou perspektivu problematiky smrti. O toto výzkumu referuje mimo jiné server newrepublic.com v článku Alice Robb a také stránka horizonresearch.org.

Pokud jde o klinickou smrt a zážitky, které se při ní někdy vyskytují, tak se nejedná o žádnou novinku. I u nás jsou dobře známé výzkumy, které vedl od 70. let americký psycholog Raymond A. Moody, autor slavného bestselleru Život po životě (1975) a dalších knih na toto téma. Mnoho kolegů podrobilo kritice Moodyho postupy a závěry. Mimo jiné mu vytýkali, že se zabývá starými případy, které nemá dostatečně podložené ani statisticky a že sám věří v paranormální jevy. Jiní vědci ale na jeho myšlenky navázali.

První část studie týmu AWARE byla publikována v časopise, který se jmenuje Resuscitation. Průzkum vedl Sam Parnia, profesor medicíny na State University of New York. Dalšími badateli byli Peter Fenwick, Stephen Holgate a Robert Peveler z University of Southampton. Tým spolupracoval s pětadvaceti lékařskými centry v Evropě, Kanadě a USA. Zkoumání trvalo čtyři roky, zahrnulo 15 nemocnic a více než 2000 případů srdečního selhání.

Co vidí a slyší umírající

Parnia a jeho kolegové sledovali 2060 pacientů. 330 z nich přežilo srdeční infarkt. Z nich bylo 140 ochotných poskytnout rozhovor o své zkušenosti, ze dvou třetin to byli muži a jejich průměrný věk byl 64 let, v rozsahu od 21 do 94 let. Bylo tak možné ve vzpomínkách nemocných rozeznat několik opakujících se témat. Nejobvyklejšími motivy byly strach, násilí a pocit, že je někdo pronásledován. Tradiční a příjemné byly naopak obrazy rodiny, zvířat a rostlin a také jasného světla. Pět procent lidí říkalo, že se jim vracely scény z jejich minulosti. Devět až 22 procent lidí hovořilo o pocitu míru nebo štěstí. Sedm procent se cítilo obklopeno zářícím světlem. Osm procent zažilo setkání s „mystickou bytostí“ a 13 procent se cítilo odděleno od svého těla. To jsou procenta ze všech osob, kteří říkají, že si vzpomínají na něco z doby stavu bezvědomí.

Sedm pacientů podalo detailní vzpomínky, dva další neměli zvláštní sluchové nebo vizuální zkušenosti. Jeden z těchto pacientů byl příliš nemocen, než aby mohl něco vyprávět, ale dalším byl sedmapadesátiletý sociální pracovník. Ten přesně popisoval nemocniční scénu odpovídající době, kdy byl zjevně v bezvědomí. Slyšel pípání stroje, věděl o fyzické přítomnost lékařů, kteří k němu přistupovali, viděl defibrilátor, který nastartoval jeho srdce.

Parnia věří, že to pacient zažil asi tři minuty poté, co jeho srdce přestalo bít, i když, jak řekl listu The Telegraph, mozek obvykle vypne dvacet až třicet sekund po zástavě srdce.

Na základě tohoto výzkumu zastává mnohem volnější definici smrti. Říká, že bychom o ní měli uvažovat spíše jako o „potenciálně vratném procesu“ než o specifickém okamžiku v čase. Lékaři klasifikují ten samý seznam symptomů, tedy zastavení životních funkcí, jinak, pokud pacient přežije, nebo ne. Jednou je to smrt, jindy infarkt.

Jak známo, vznikl už celý byznys založený na tom, že se někteří lidé nechali zmrazit a věří, že jednou, až budou k dispozici léky a postupy na vyléčení jejich nemoci, bude možné je vrátit do života. Prvním z takových lidí byl americký profesor psychologie James Hiram Bedford. Ten byl zmražen několik hodin po své přirozené smrti na rakovinu. Měl následovníky, někteří, protože se tak dá ušetřit, si nechali oddělit hlavu a zmrazit pouze ji. Jisté je, že všichni tito klienti případný a poněkud pravděpodobný neúspěch reklamovat nejspíš nebudou.

O mozku nevíme všechno

Značná část vědecké komunity o podobné výzkumy nejeví velký zájem. Michael Shermer, americký historik vědy a zakladatel The Skeptics Society, která má přes padesát tisíc členů a chce odhalovat pověry ve vědě, má k závěrům týmu výhrady. Říká, že jsou dobré důvody, proč jsou tyto události nazývány jen zkušenostmi „blízkými smrti“. V nejasné zóně mezi životem a smrtí mozek stále na nějaké úrovni funguje. Říká, že jen 42 procent lidí v citované studii mělo takové zážitky. Pokud by měly reprezentovat nějaké skutečné místo „na druhé straně“, je na místě otázka, proč se tyto zážitky od sebe tak liší.

Britský psycholog Christopher French, profesor psychologie na Goldsmith’s College, University of London, nepochybuje o tom, že lidé mají zkušenosti toho, že jsou mimo své tělo, pokud se dostanou do situace ohrožující jejich život. Vysvětluje to však jako halucinační záležitost. Ti lidé, které popisuje Parnia, nejsou ve skutečnosti ve stavu skutečného bezvědomí. Nevíme prý, jak mozek funguje po zastavení srdce a zda si nemůže i pak udržet ně jakou formu vědomí. Těch pár minut neodpovídá podle profesora Frenche na žádnou existenciální otázku, ať už si o zážitcích klinické smrti lidé myslí cokoli.

Nic to nedokazuje, nic to nepopírá

Co tedy můžeme odvodit z těchto průzkumů? Je pravda, že se nejedná o zkoumání života po smrti. Nedošlo k takzvané biologické smrti. Z „technického“ hlediska tito lidé skutečně ještě nebyli mrtví. Všechny jevy zážitkům z blízkých smrti se tedy dají vysvětlit - bude-li někdo chtít - čistě materialisticky. Problém samozřejmě je, co to z dnešního hlediska je „materialisticky“. Vzhledem k tomu, že hmota, jak stále více pronikáme do jejího nitra, se nám jeví stále záhadnější. Je mnohem větším tajemstvím, než si to mohli myslet první osvícenci, nebo třeba Karel Marx či Vladimír Iljič Lenin. V každém případě tyto výzkumy stavů blízkosti smrti náboženské ideje o životě po smrti ani nepotvrzují, ani nevyvracejí. Jsou ovšem dost zajímavé na to, aby se o ně lidé zajímali. Také je máme díky této studii dobře zdokumentované na velkém vzorku případů zkoumaném mezinárodním týmem vědců.

Bádání o klinické smrti má přinejmenším jeden praktický dopad. Zjišťujeme, že mnozí lidé, o kterých si myslíme, že již vůbec nic nevnímají, ve skutečnosti ví více o dění kolem sebe, než tušíme. Je to pobídka, abychom s umírajícím člověkem zacházeli jinak, než s naprosto neživou bytostí. Znovu tak doceníme zkušenosti starých kultur, například všechny ty různé knihy mrtvých: tibetské a egyptské a také křesťanské modlitby pronášené za umírající. Možná se dočkáme i moderní „Knihy mrtvých“. Možná se od těch starých nebude tolik lišit.