Blbá nálada ve společnosti může být paradoxně z nedostatku skutečných problémů
Staré přísloví, že "lidi pálí dobré bydlo", platí zřejmě i pro současnost.
Vážený pane doktore,
zaujala mě úvaha o příčinách blbé nálady ve společnosti. Píšete, že blbá nálada se začala šířit v době největšího blahobytu, v době bezproblémové. A místo abychom byli šťastní a chtěli zachovat ten status quo, začínáme nadávat, jak je všechno špatně, a volit různé populisty, exoty, šílence. Ale čím to je? Vzhledem k tomu, že jsem na mateřské, napadá mě, jestli to není jako s dětmi, co se nudí a mají všeho dost. Prostě jsou protivné a vymýšlejí voloviny. Jestli tohle je ta primární příčina blbé nálady, měli bychom dětem trochu ubrat z kapesného a přidat trochu povinností – starostí (třeba těžší školu, poslat je do práce apod.). Dospělí už se asi převychovat nedají. Nebo je to ještě jinak?
Zdravím Vás a díky za všechny vaše komentáře!
Marie Kubešová
Váš dotaz trefně vystihuje jeden z mechanismů, které se v přírodě vskutku uplatňují. Je-li něčeho moc, klesá vůči tomu citlivost a naopak. Z etologického pohledu se zdá, že chování je jakousi hierarchickou strukturou akčních programů, jež se spouštějí v odpověď na podněty z vnějšího světa. Pro názornost si můžete představit akční program alimentární (obživný), reprodukční, teritoriální, obranný apod. Konrad Lorenz a jeho následovníci (například u nás nedoceněný Jaroslav Madlafousek) postupně dokázali, že tyto akční programy jsou opatřeny vlastní vnitřní potřebou se uplatnit – motivací, jež nás odlišuje od počítačů a robotů. Když se podnět nedostavuje, člověk ho aktivně vyhledává (tzv. apetenční chování).
Čím je motivace větší (roste mj. s časem, po jaký nebyl ten který program uplatněn), tím chabější spouštěcí podnět stačí na to, aby se program rozběhl. Hladový sní třeba podrážku od bot. Jste-li naopak nasyceni, musí být podnět silný (atraktivní, třeba křepelky v želé na pomerančích), aby došlo ke konzumatornímu chování. Podobně je tomu se sexem a s dalšími motivačními okruhy. Lorenz dokázal, že nedostaví-li se podnět vůbec, dojde k chodu naprázdno (tzv. Leerlauf), tj. program se spustí i bez podnětu. Kdybychom o „blbé náladě“ uvažovali obdobně, mohli bychom ji skutečně považovat za paradoxní reakci na nedostatek problémů. Také šéfové vědí, že kolektiv na pracovišti se začne rozkládat, když jednotlivci nemají pořádně co na práci a mají čas na pomluvy, intriky a „vykecávání“. Naopak týmy pracující ve stresu (záchranáři) bývají většinou „dobrá parta“.
Obávám se, že i když na tom všem něco je (viz váš příklad s dětmi), fenomén jako „blbá nálada“ má různé zdroje a jeho geneze je složitější. Pomiňme teď chorobně špatnou náladu u deprese, bipolární poruchy či dysthymie, protože ta má převážně jiné zdroje než společenské a je jí určité procento prakticky ve všech populacích. To, co máte vy na mysli, je nejspíš cosi jako životní postoj, který se šíří mimo jiné podobně jako epidemie. Jedna z psychologických pouček říká, že člověk se od svého okolí dočká takového zacházení, jaké v něm svými postoji indukuje. Tak si představte, čeho se od okolí dočká jedinec, jenž kolem sebe dští jen blbou náladu, a jak asi vypadá společnost z takto postižených jedinců složená. Výskyt negativismu v ní sotva souvisí s tím, jak se jí objektivně daří.
Napadá mne návod, jak z toho ven: pojďme aktivně přenastavit své filtry tak, abychom viděli na druhých jen to lepší. Možná že se to indukcí rozleje po celé populaci, asi jako kdyby byla složená jen ze samých Zdeňků Svěráků (dodatečně vše nejlepší k narozeninám!).
