Dodržet dohodu je osobní čest, kterou ničí byrokracie a alibismus
Společnost uvězněná v síti vyhlášek, smluv, úmluv, zákonů, jejich dodatků a stovek dalších dohod neposiluje v lidech potřebu osobní cti.
Vážený pane profesore,
když se nedodrží Úmluva o lidských právech a biomedicíně, je to bráno jako pochybení?
Děkuji. S úctou a pozdravem
K. Marková
Na tento dotaz by se dalo odpovědět krátce: Nedodržení jakékoli úmluvy je pochybení. Jak je to bráno, záleží ovšem na okolnostech, případně na soudu.
Interpretace jakýchkoliv úmluv mohou být totiž velmi rozmanité.
Otázka však inspiruje i k delší úvaze o platnosti dohodnutého „slova“ obecně. Zdá se, že ruku v ruce s rostoucí byrokracií, alibismem a dokumentováním každého plivance se závaznost ústních slibů z mezilidské komunikace povážlivě vytrácí a vzniká jakási právně přemoudřelá kultura osobní nespolehlivosti a licoměrnosti, jež to, co jsme kdysi považovali za otázku osobní cti, přenáší na administrativu.
Khaled Hosseini v jednom ze svých románů vzpomíná na starý Kábul vypravěčova dětství a na to, jak jako děti chodily nakupovat chléb, vejce, mouku, olej, cukr aj. Obchodník dal vždy požadované zboží dětem do ranečku a na klacíku, co měl na pultě, udělal zářez. Jednou za týden přišel do obchodu tatínek a dluh podle zářezů vyrovnal. Každá rodina měla svůj klacík. „Ty klacíky, to byly naše kreditní karty,“ píše Hosseini. Nebylo možné podvést, celá soustava nepsaných pravidel by se tak zhroutila. V té době v jiném koutě světa bylo pojmem slovo gentlemana. Kdo by se mu zpronevěřil, navždy by svou pracně budovanou čest ztratil.
Budete se divit, ale takto to ještě dnes chodí v některých oblastech Řecka, zejména těch dosud nezničených postupující odlidštěnou formalizací. Domluvíte se s převozníkem či drožkařem, že pro vás přijede od teďka za tři neděle v 17.10, a on tam je. Žádné potvrzení, žádná „objednávka“. U nás se domluvíte s řemeslníkem na středu, on si to vyloží jako pátek, ale to nepřijde, protože musí na chalupu, tak je z toho středa za 14 dní, vy si vezmete volno z práce, čekáte celý den a on přijde nakonec ve čtvrtek, jestli vůbec.
Je zajímavé, že tam, kde se nedodržuje slovo, se také krade. V Česku co není přibité, to do několika minut zmizí. V Řecku na ostrovech necháte na pláži kameru i peněženku, vrátíte se po půlhodině plavání a všechno najdete. A když tam zapomenete brýle, druhý den tam na vás čekají u místní obsluhy se slovy: „Už jsme se báli, že se nevrátíte – komu bychom je pak dali?“ Samozřejmě že to také není na věky a že i tam všeobjímající nespolehlivost dolehne, přinejmenším spolu s „turisty“ jiných zvyklostí.
Pobývání ve světě, kde platí slovo, gentleman’s agreement, je neobyčejně příjemné. Pobývání ve světě, kde na všechno musí být smlouvy, memoranda, zákony a vyhlášky, začíná být otravné. Chci doktora, který je znalý řemesla, umí mi pomoci a mám k němu důvěru, již nezklame. Nechci doktora, jenž si hledí úmluv a vyhlášek a na mne kašle. Přebujelá pravidla gumují nejenom používání zdravého rozumu, ale i osobní zodpovědnost, spolehlivost a dodržování daného slova.