Co dělat, když se psychiatři neshodnou na diagnóze?
Léčí vás několik odboníků najednou, ale nemohou se úplně shodnout na diagnóze. Jak v takovém případě máte postupovat?
Vážený pane doktore,
obracím se na Vás a moc Vás prosím o radu, protože jsem zoufalá. Během posledních tří let jsem byla několikrát u psychiatrů a jednou u psychologa. Jeden psychiatr mi stanovil diagnózu těžká hraniční porucha osobnosti, druhý psychiatr smíšená porucha osobnosti – anankastická, narcistická a vztahovačná –, třetí psychiatr histriónská porucha osobnosti. Všichni psychiatři mi řekli, že si jsou jisti diagnózou, a byli zkušení – léta praxe, psychoterapeutický výcvik, atestace atd. Nevím vůbec, co si o tom mám myslet, jak mě mohou správně léčit, když se ani na diagnóze neshodnou? Co byste dělal na mém místě? Nejsem schopna systematické činnosti, u ničeho nevydržím, všechno mně připadá zbytečné a zdlouhavé; vadí mi ta námaha a ubohé výsledky. Jinak se bavím ve společnosti s kamarády, sportuji a lehce se vzdělávám – systematicky nejsem s to nic dělat. Ačkoliv jsem vzdělaná a pěkná ženská, což nepíšu jako sebechválu, ale říká mi to okolí, nemám roky partnera a trápím se tím. Začínají mi tikat biologické hodiny, skoro všechny spolužačky již založily rodinu a bojím se, že už ve svém věku neotěhotním. Nevím však, jak na to, protože sex se mi vyloženě hnusí. Vadí mně líbání, nekoitální aktivity a soulož už roky odmítám. K tomu chci dodat, že mi žádný muž nikdy neublížil, ale byla jsem vychovaná v rodině, kde mně bohužel rodiče pořád opakovali, že sex jedině až po svatbě a z lásky. Mně už ale dávno bylo třicet let, a žádnou lásku k nikomu necítím, jen kamarádství nebo fyzickou přitažlivost, a tak mi připadá, že můj problém nemá řešení. Psychiatři mi řekli, že to je můj problém, psycholog mi sdělil, že jsem asi ještě nepotkala toho pravého. Jenže mám čekat do padesáti? Chci mít dítě. Doufám, že mi rozumíte, já neumím dobře svoje problémy popsat.
S pozdravem LF
Ti psychiatři a psychologové se ve svém úsudku zase neliší tak moc, jak by se zdálo. Příznaky uvedených diagnóz se do značné míry prolínají a záleží na tom, co je v té které době v očích dotyčného klinika v popředí. Je to stejné jako s metabolickým syndromem, který vlastně ani není diagnóza, ale používá se k označení projevů zahrnujících vysoký krevní tlak, nadváhu, zvýšené hladiny některých lipidů, respektive cholesterolu, a zvýšenou hladinu glukózy v krvi. Kardiologicky zaměřený internista to určí jako hypertenzi, diabetologicky zaměřený jako diabetes 2. typu – a to nemluvím o alternativní medicíně, jež to chápe jako symboliku, která nám naznačuje, že diabetik nemůže sladit, tj. přijímat slast, protože ji sám nedává druhým, a nemůže tedy sklízet to, co neseje.
Pominu-li provokativní alternativní přístup, pak v diagnózách není rozpor, jsou pouze neúplné. Podobně je tomu s vámi – hraniční porucha osobnosti může klidně navíc vykazovat rysy narcismu či histriónství, proč ne. Tím hůř se s tím však dá pracovat. To, že u ničeho nevydržíte, naznačuje navíc i možnost ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou), jíž trpí i dospělí. Na posledně jmenovanou jsou různé screeningové dotazníky, jež ji pomáhají odhalit. To je docela důležité, neboť zrovna ADHD se dá docela dobře léčit a měla byste napůl vyhráno. To všechno však nelze řešit sloupkem v Reflexu.
Ptáte se, co bych dělal na vašem místě. Především bych nestřídal psychiatry a psychology, ale vybral si jednoho a po něm chtěl léčbu na základě jeho diagnózy a po čase vyhodnocení, zda to k něčemu vede. A také bych po něm (po ní) chtěl radu, jak přijít k dítěti, když jsem taková netykavka, jak píšete. I to se totiž dá vyřešit. No a pak bych se snažil naučit se s tím vším žít. Vaši psychiatři mají totiž pravdu i v tom, že to je váš problém (přinejmenším z velké části). Proto se po vás chce a vždycky bude chtít spoluúčast při jeho řešení.
