Může matka s duševní poruchou vychovávat samostatně děti?
Výchova dětí lidmi, u kterých je diagnostikována duševní porucha, je složitý problém. Pokud se situace ještě zkomplikuje rozvodem, často si s ní nevědí rady ani soudní znalci a advokáti.
Dobrý den, pane profesore,
vzhledem k tíživé životní situaci Vás prosím o radu. Manželka má diagnostikovány úzkosti/deprese, poruchu osobnosti a paranoiu. Příčinou jsou jak geny, tak traumata z dětství. Život s takovým člověkem je téměř nemožný, a proto po několikaletém utrpení uvažuji o rozvodu. Největším problémem při rozvodu jsou samozřejmě děti (šest a 11 let). Přestože vím, že střídavá péče, kterou jsem dosud manželce navrhoval, není optimální, navrhoval jsem ji s tím, že bych zajistil bydlení ve stejné obci tak, aby dětem zůstalo co nejvíce z „původního života“, nadále bych ji podporoval apod. Situace je o to komplikovanější, že starší dcera je na hranici lehké mentální retardace (IQ 70) a vyžaduje zvýšenou péči. Děti svoji mámu přes veškerá úskalí milují, ale protože mám o jejich budoucnost obavu, ptám se Vás, zda je možné, aby matka s takovou diagnózou byla schopna své děti samostatně a láskyplně vychovávat. Poslední nadějí je to, že zaberou nasazené léky – antidepresíva (necelý rok léčby) a fluanxol (necelé dva měsíce). Je to planá naděje? V případě zveřejnění mého dotazu prosím z pochopitelných důvodů o zachování anonymity.
Mnohokrát děkuji, W. D.
Jistě chápete, že tak složitý problém, s nímž si často nevědí rady ani houfy soudních znalců, advokátů a soudců, nevyřeší krátký sloupek v Reflexu. Navíc je prakticky nemožné přiznat či nepřiznat schopnost péče o děti někomu na základě dotazu protistrany a bez hluboké znalosti případu a podrobného vyšetření dotyčné. Pokusme se tedy z problému vypíchnout alespoň podstatné body na obecné úrovni. Že uvažujete o rozvodu, je pochopitelné, ale nemělo by to být hned na první dobrou, protože v případě duševních poruch se mnohdy mračna přeženou a neradno se ukvapovat. Navíc opouštět někoho v nouzi nejvyšší není zrovna projevem šlechetnosti.
Nicméně chápu, že když nádoba přeteče, bývá to často pro zdravou půlku rodiny jediné řešení. S dětmi je to ovšem komplikovanější, protože rodina představuje pro malé děti hodnotu, jež většinou převažuje všechny konkrétní defekty, včetně duševní poruchy někoho z rodičů. Vaše navrhované řešení (bydlet ve stejné obci, poskytovat i nadále podporu) se jeví jako optimální, ale hodně záleží na psychopatologii postižené, neboť – zejména v případě psychóz – přítomnost psychotického rodiče může být pro dítě i nebezpečná. To je však třeba individuálně posoudit.
Rovněž některé poruchy osobnosti mohou činit soužití neúnosným. Na otázku, zda matka s „takovou diagnózou“ je schopna své děti samostatně a láskyplně vychovávat, lze odpovědět, že vychovávat často ano, láskyplně mnohdy, ale ne vždy, samostatně většinou nikoli. Takže jsme zpátky u nutné účasti či přímo angažmá ať už okolí pacientky, nebo přímo vás. Zásada, již lze porušit jenom ze závažných důvodů, zní: dětem neupírat rodiče a rodičům děti. Pokud jde o antidepresíva, ta buď zaberou do tří neděl, nebo je třeba je upravit či změnit.
U fluanxolu naděje stále je, ale záleží na tom, o co doopravdy jde, jak moc je psychopatologie manželky zneschopňující, či dokonce nebezpečná, což nevím. Je-li ovšem diagnóza paranoie vskutku správná, bývá účinek medikamentů minimální, až nulový. Na druhou stranu paranoici (dnes se tomu říká „porucha s bludy“) mohou mimo oblast svých logických a systemizovaných bludů docela normálně a úspěšně fungovat. Mohou třeba kverulovat a soudit se se státem, že zavinil nedostatečný vývoj jejich penisu, ale to nijak nemusí podrážet jejich schopnost vyučovat matematiku na univerzitě či vychovat děti.
