Kterak se exotický Tibet zapletl do středu vnitropolitického dění?
Dobrý den, pane profesore,
rád bych znal plnou pravdu o Tibetu. Proto si dovoluji obrátit se na Vás. Poněkud mne nadzvedly řeči našeho pana prezidenta, že v Tibetu bylo otrokářství, za trest se tam vypichovaly oči, usekávaly ruce atd. Tibet jistě nebyl rájem na zemi, ale také podle mého názoru nebyl žádným otrokářským státem. Podle mne informace, s nimiž operoval pan prezident, vycházejí od čínské státní tiskové agentury Nová Čína (Sin-chua). A tyto informace převzal ruský tisk. Podle mne jde o propagandu s mnoha nepravdivými údaji. Své názory opírám o četbu – Sven Hedin: Tibet, knihy od O’Nielové, Dr. Leopolda Procházky z roku 1933, Buddha a Kristus, Buddhistické meditace, Buddha a jeho učení, Buddhismus světovým názorem. Měl, nebo neměl pan prezident pravdu?
Obávám se, že nejste na správné adrese. „Plnou pravdu o Tibetu“ nelze očekávat od nikoho, a když, tak spíše od sinologů, historiků Dálného východu a odborníků na buddhismus než od psychiatra. Zdá se, že ode mne očekáváte spíše solidaritu s vaším odporem k názorům pana prezidenta. Naše společnost je názorově rozdělena mj. na ty, kdož věří nějaké ideologii a hájí především jakési ideály, a na ty, kdo věří na „má dáti – dal“ a hájí především jakési zájmy.
Těm druhým to v kratší a střední perspektivě lépe vychází. Za Rakouska se uvelebovali v obchodu a v definitivě ve státních službách, za první republiky v obchodu a financích, za protektorátu keťasili a líčili na majetek po vyvražděných Židech, po válce se nahrnuli do vil po odsunutých Němcích v pohraničí, za komunistů nalezli do KSČ, „aby mohli dělat svou práci“, a po Listopadu se vrhali na všechno, co nebylo zrovna přibité. Nyní si vedou opět dobře, proměnili svou moc politickou v ekonomickou a ti schopnější či velkoformátovější už koketují s Ruskem a s Čínou, nemluví s dalajlamou a trousí jedůvky. Ti druzí byli za Rakouska tu a tam v Brixenu či ve vězení, za první republiky u pacifistů a třeba i komunistů (ano, to není protimluv), za protektorátu v ilegalitě, v 311. peruti, ve vězení nebo v koncentračních táborech, po válce v dolech, vězeních a u lopaty a nyní se cítí tak trochu podvedeni tou vykutálenou postdemokracií a svými nyní prosperujícími někdejšími utlačovateli.
A do toho nám vzniká nová generace bez paměti, která „má jasno“, tudíž černobílo. Záměrně jsem nemluvil o perspektivách dlouhodobých. Tam jsou karty jinak rozházené a z vyhnanců se stávají klasici plnící učebnice a z vězňů prezidenti (českoslovenští prezidenti byli většinou nejprve vězni). Z hlediska „českých zájmů“ se zdá, že je lepší nedráždit hada, nechat Tibet Tibetem (co z něj máme?) a sledovat hlavní proud doma i ve světě.
Z hlediska vlastního svědomí je nejlépe na vše pohlížet kriticky zkoumavě, pátrat po pravdě a nelhat. Často to stojí kariéru a někdy i život. Ne každý na to má. Každý se však může rozhodnout, kam chce patřit a co mu stojí za hrdinství. Rozhodne-li se pro ně, pak mu nesmí být osud jakýchkoli trpících kdekoli na zeměkouli lhostejný. Pokud jde o Tibet, podepsali se na něm krvavě nejen Číňané (ti nejvíc), ale i Angličané a další národy. Ostatně nevraživost mezi Čínou a Tibetem se datuje již od prvopočátku tibetských novodobých dějin v 7. století n. l. Jinak vaše zdroje, zejména o buddhismu jakožto někdejším státním náboženství v Tibetu, jsou rozhodně směrodatnějšími než licoměrná prohlášení politiků. Ostatně ruce se za trest usekávaly nejen v našich zemích, ale ještě poměrně nedávno i ve Švédsku, jež je nám dáváno za příklad humanismu.
