Hon na kuřáky: Kde končí soukromí?
Kudy v demokracii vede hranice mezi péčí státu o veřejné blaho a neadekvátním dogmatickým zasahováním do soukromí?
Dobrý den, pane doktore,
zajímal by mě (a jistě nejen mě) Váš názor na aktuální téma antikuřáctví: jak je možné, že to, zda někdo kouří cigarety, jako by bylo nejdůležitějším společenským tématem západní civilizace? To jsme už tak rozmazlení, nebo už dlouho nebyla válka, jak já říkám? Není antikuřáctví diagnóza? A naopak, souhlasíte s tím, že kouření je jedinou lidskou činností, kdy člověk pouze škodí sobě i jiným? Co si myslíte o obrázcích na krabičkách cigaret?
Díky, Alan Mikuláš
„Vaše starosti na mou hlavu,“ říká se, když se někdo zaobírá záležitostmi v porovnání s naléhavějšími nicotnými. Důvodů, proč se bojuje proti tabáku, je víc. Především je to už poměrně dávno, co se prokázala jeho škodlivost, a téma se tedy již po desetiletí vrací, a to tím více, čím vyspělejší je společnost. Jako každá původně bohulibá myšlenka se ovšem vedle ochrany přírody, rovnosti pohlaví a solární energie i tohle stalo jakousi ideologií, jež má své světlonoše, renegáty, odpůrce a exekutory. V každé takové oblasti začne dřív nebo později platit „kdo nejde s námi, jde proti nám“ a šplhouni se začnou předhánět v útocích na zdravý rozum. Pokusme se oddělit zrno od plev.
Tak předně – kouření opravdu škodí a lidi by to měli vědět. Usnadňuje rozvoj kardiovaskulárních chorob, včetně infarktu a mozkové mrtvice, a vyvolává rakovinu plic. Horší je, že když kouříte, otravujete vzduch nejen sobě, ale i druhým, a to už je za hranicí „svobodné volby“. Jestliže někdo argumentuje tím, že přece ti druzí mají svobodnou volbu si vybrat, zda jít tam, kde vy kouříte, nebo jinam (mluvím například o restauracích), je to asi tak logické jako vypouštět do rybníka toxiny s odůvodněním, že máte svobodnou volbu do něj nelézt a najít si jiný. Nebo prodávat v hospodě zelenou tlačenku (z hlediska škodlivosti na zdraví alimentární obdoba zakouřeného vzduchu) s tím, že kdo ji nechce, má svobodnou volbu najít si hospodu jinou.
V těchto ideálních případech by vskutku obchodní inspekce byla zcela zbytečná, vše by vyřešila volná ruka trhu podpořená několika úmrtími. Až posud jsem tedy zastáncem ochrany před znečištěním (vody, ovzduší, potravin, krajiny). Jestliže si ale udělám ze státu mateřskou školu plnou nezbedných rošťáků, jimž musím nařizovat, co smějí a co nesmějí, obracím tím ideály svobodné společnosti naruby. Musíme těm blbečkům, co kouří, zakázat, co se dá, a navíc jim jejich dudlíky počmárat vyhřezlými nádory, aby se jim dělalo nevolno jako pijanům na antabusu.
Celé to je absurdní, protože kouření není zdaleka největší metlou lidstva. Měli bychom především zakázat sladké, tučné a jídlo ve větším množství vůbec. Na obalech bonboniér by měly být hrůzostrašné obrázky vředů a nohou amputovaných diabetikům, o slepeckých holích nemluvě. U klíčků k autu by měly povinně viset vizualizace sešrotovaných bouraček s rozsekanými oběťmi autohavárií. No a zápalky a svíčky, ty bych zakázal rovnou. Vždyť co požárů od nich jen letos vzplanulo! A Mountfield by měl na všechny prospekty bazénů povinně nalepit viněty s umrlými utopenci. Jen v Americe jich v rodinných bazénech skončí 3000–4000 ročně, to je víc, než bylo obětí útoku na Dvojčata.
Máte pravdu, že společnosti, která víc než o utrpení civilistů v rozbombardovaném Aleppu se stará o to, zda v grantové agentuře je zastoupeno víc žen, nebo mužů, hrozí, že ji něco moc nepříjemného potká, aby měla opravdu co řešit.
