Etika v boji proti terorismu. Nutnost, nebo nonsens?
Vážený pane profesore, není to tak dlouho, co byl jedním výše postaveným klerikem zveřejněn název jeho disertační práce: „Etika v boji proti terorismu.“ Domnívám se, že boj proti terorismu a teroristovi, ať už ten má jakékoliv pozadí, musí být především nesmlouvavý, tvrdý a efektivní natolik, aby eliminoval ohrožení nevinných lidí. Je to boj na život a na smrt. Nelze tedy považovat uvedené téma za nonsens? Chápu pojem etika ve vztahu k boji například ve sportovních kláních. Tam je zcela na místě, ba naopak žádoucí. Děkuji za Váš názor. S úctou J. S., Ledeč nad Sázavou
Na první dobrou s vámi nelze než souhlasit. Jakmile ale o problému začnete přemýšlet, začne se to poněkud zamotávat. Už to, že kladete tuto otázku, je součástí úvah nad etikou v boji proti terorismu, a tedy do jisté míry opodstatněné. Navrhujete, aby boj proti terorismu byl především nesmlouvavý, tvrdý a efektivní natolik, aby eliminoval ohrožení nevinných lidí. Dodejme, že musí být etický natolik, aby eliminoval ohrožení nevinných lidí. A už jsme u toho.
Budeme-li teroru bránit terorem, scvrkne se nám otázka oprávněnosti pouze na to, kdo si začal, což – jak víme – vede k nekonečnému rozplétání věčného copu dějinných událostí, aniž by bylo možno dobrat se konce. Vaše otázka se dá tedy chápat také jako tázání, zda použití nepřijatelných prostředků jednou stranou automaticky ospravedlňuje použití téhož stranou druhou. Příkladem může být použití chemických či biologických zbraní, po nichž mají všichni krutovládci světa chuť sáhnout, kdykoli jsou ohroženi. Je, či není na místě otázka etiky boje na straně jejich odpůrců? Na jedné straně se říká „na hrubý pytel hrubá záplata“, na straně druhé by se přece zastánci lidské svobody a bojovníci za lidská práva a otevřenou společnost jistě neradi zapsali do dějin stejnými krutostmi jako jejich utlačovatelé. S etikou se to má ostatně tak, že jediné selhání nevyváží ani celoživotní klauzura v klášterní modlitebně. Jsme souzeni, často nespravedlivě, podle nejslabšího článku své historie. Proto boj proti terorismu má své meze jinde než terorismus a musí to být zjevné.
To není apel na změkčilost či rezignaci vůči zlu, to je apel na to, aby ani ti nejstatečnější a nejodhodlanější nikdy nezapomněli na to, co je odlišuje od těch, proti nimž bojují. Příklady najdeme na Blízkém východě. Když džihádista zavraždí úmyslně nevinného člověka, je svými soukmenovci oslavován jako hrdina. Když tohle ve vypjaté chvíli provede izraelský voják, notabene nikoli nevinnému člověku, nýbrž zpacifikovanému útočníkovi, jenž se ho předtím pokusil zabít, je postaven před soud a souzen jako zločinec, byť velká část veřejnosti je jiného mínění. Už proto, že se můžeme sami často přistihnout, jak bychom zločincům přáli jen to nejhorší a zastřeleného zloděje nám není líto, potřebujeme vztyčený prst, nějakou etiku, aby se absolutní zlo nerozjelo na všech frontách.
To, že v civilizovaných zemích už není vendeta, je jedním z velkých úspěchů civilizačního pokroku. Proto autor té disertační práce není možná tak úplně mimo, jak se nám ve spravedlivém hněvu třeba může zdát.
