Vražda, nebo sebevražda? Věří svým setřením sami vyšetřovatelé?
Ze závěrů některých policejních šetření údajných sebevražd zůstává člověku rozum stát. Věří jim vůbec i samotní vyšetřovatelé?
Vážený pane profesore,
okolo nás se vyskytuje řada nejrůznějších podivností. Jednou z nich je nepříliš pravděpodobně vyhlížející sebevražda třiadvacetileté dívky v Praze zhruba před dvěma lety. Policisté i státní zástupci potvrdili toto úmrtí za sebevraždu, která byla provedena údajně 13 bodnými ranami nožem, z čehož tři zásahy do srdce byly smrtelné. Pomineme-li ne zcela věrohodné vyšetřování a zdůvodnění závěru po stránce kriminalistické, nabízí se otázka: Je vůbec v lidských silách psychicky, ale i fyzicky uskutečnit takový počet bodnutí do vlastního těla, z nichž tři byly smrtelné? Je možné takovýto čin vykonat, byť za sníženého vědomí pod vlivem psychotropních látek? Děkuji za Váš čistě teoretický názor.
S úctou J. S., Ledeč nad Sázavou
P. S.: Pokud byste mi odpovídal v Reflexu, uveďte prosím pouze mé iniciály.
To je spíše dotaz pro kriminalistu, ale máte pravdu, že se u nás vskutku dějí podivné věci. Například z domu plného policistů jim doslova před očima klidně uteče zadržený Radovan Krejčíř, a ještě než dočista zmizí v cizině (!), chechtá se jim z protějšího baráku. V roce 2005 „spáchal sebevraždu“ druhý nejvýše postavený muž pražské policie Zdeněk Janíček.
Pitva prý svědčila pro sebevraždu navzdory tomu, že dotyčný byl nalezen mrtev ve sklepě panelového domu, kde bydlel, s devětadvaceti (!) bodnými ranami, z toho dvanáct jich bylo na krku a sedmnáct na hrudníku. Poté se ještě oběsil na mříži, jež byla zamčená a klíč byl pohozen uvnitř. To musel být opravdu zuřivý zápas samého proti sobě, do posledního dechu plného energie.
„Sebevražda“ oné dívky před třemi lety je podobně nepochopitelná. Aneta K. se měla vlastnoručně pořezat, třikrát bodnout do srdce (!) a jednou do plíce. V usnesení sepsaném tehdy vrchním komisařem stojí, že „úmrtí bylo řádně prošetřeno a nebyly zjištěny konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly cizímu zavinění“.
V obou případech by sice čistě teoreticky mohlo o sebevraždu jít, ale je to málo pravděpodobné, ledaže by zde byly ještě okolnosti, jež bez bližšího obeznámení s případem neznáme. Takovými okolnostmi může být velmi rychlá sekvence nezávažných poranění, jež sama o sobě nevedou ke ztrátě vědomí, způsob provedení zachovávající do posledka životně důležité funkce, typ nástroje, působení psychotropní látky a stav organismu.
Z otevřených zdrojů například víme, že povrchní rány na Janíčkově těle byly způsobeny obyčejným kuchyňským nožem, jenž pocházel z jeho domácnosti. Údajně tam nebyly žádné stopy zápasu. Ani v takovém případě však nelze zcela vyloučit cizí zavinění, protože oběť může být k sebevraždě někým přinucena či se na sebevraždě může někdo podílet, jako tomu zřejmě bylo v případě Jana Masaryka.
Neoficiální „drby“ však poukazují na to, že Janíček prý měl některá zranění zezadu, což si člověk může sám sobě opravdu jen těžko způsobit. Licoměrnost vyšetřovatelských verzí mi někdy připomíná výslech jednoho obžalovaného u soudu: „Povězte, jak se to stalo.“ „Stál som vo dverách a brúsil som si nôž. Išiel kolem Fero, zakopol a padol na ten nôž.“ „No jo, pane XY, ale Fero měl osm bodných ran!“ „No hej, lebo to sa stalo osemkrát…“
