Narcisové na trůnu: Jak může na místo nejmocnějšího muže planety usednou Donald Trump?
Profil osobností, které v posledních letech po volbách usedly na nejvyšší volená místa, budí mimořádnou pozornost.
Vážený pane doktore,
jak si osobně vysvětlujete, že v 21. století může na post nejvlivnějšího muže planety usednout člověk (D. Trump), kterému údajně desítky psychiatrů diagnostikovaly narcistickou poruchu osobnosti? Alespoň to tvrdila známá režisérka Agnieszka Hollandová v rozhovoru pro magazín Dnes. Jak je možné, že takový člověk projde volebním sítem? Pokud lze pojímat tvrzení paní režisérky za důvěryhodné, pak ti dotyční psychiatři museli diagnostikovat tzv. na dálku, což je směšné. Připadám si jak v Jiříkově vidění, ačkoliv si jsem vědom například legendární analýzy Hitlerovy mysli z dílny amerického psychoanalytika W. C. Langera.
S pozdravem Martin Zárubník
Řekněme si nejprve, co narcistickou poruchu osobnosti charakterizuje. Kromě sklonu k velikášství, potřeby obdivu od druhých a nedostatku empatie je to přecitlivělost na zranění sebevědomí. Narcistické osobnosti se utvářejí v přesvědčení, že skutečnou hodnotou a smyslem života je získávání úspěchů a obdivu okolí. Často trpí obavami z neúspěchu, úzkostmi, depresemi a závislostí na návykových látkách. Zdráhají se však vyhledat pomoc, protože to považují za známku slabosti, jež zraňuje jejich sebevědomí.
Jsou přesvědčeny, že jim může porozumět pouze osoba, která dosahuje srovnatelného postavení nebo věhlasu. K hlavním rysům patří velikášská představa o vlastní důležitosti, přeceňování vlastní hodnoty a schopností, fantazie o úspěchu, moci a vlastní skvělosti, přesvědčení, že ve své jedinečnosti může být pochopen/a pouze výjimečnými nebo vysoce postavenými lidmi, potřeba stálého obdivu, nároky na automatické plnění přání, využívání mezilidských vztahů účelově ve svůj prospěch a k dosažení vlastních cílů, neochota se vžít do pocitů nebo potřeb jiných lidí, závist a mnohdy arogantní chování. Rozlišují se dva hlavní typy.
První („tlustokožec“) je agresívní, zaujatý sám sebou, potřebuje být středem pozornosti a je dosti odolný vůči zranění od ostatních, zatímco druhý (ostražitý) je naopak citlivý vůči reakcím druhých, stydlivý, často nenápadný, věnuje více pozornosti okolí, vyhýbá se pozornosti druhých, je přecitlivělý na kritiku a snadno zranitelný, se sklonem k pocitům studu a ponížení.
Představíme-li si tedy takto sebestředného jedince, jehož inteligence, talent a komunikační schopnosti jsou na uvedených rysech prakticky nezávislé a mohou být nadprůměrné, pak nám musí naopak připadat nepravděpodobné, že by nějaký mocný politik narcistickou osobností nebyl. Vždyť některé z vyjmenovaných rysů představují pro úspěch v politice de facto selekční výhodu.
Uťápnutý skromňouš s nízkým sebevědomím bude sotva usilovat o prezidentský post v tuhém volebním klání. Všechny ty senzacechtivé „diagnózy“ politiků ze strany „renomovaných psychiatrů“ jsou vlastně jen jakýmisi projevy zoufalství lidí, jimž ten či onen politik nesedne a je pro ně nepřijatelným protivníkem, kterého je třeba s použitím psychiatrického stigmatu dehonestovat, a tím politicky diskreditovat.
Ve skutečnosti se zapojením psychiatrického diskursu do veřejného života sice některým politickým protivníkům poněkud uleví, ale ničeho nedosáhnou, zejména ne léčby. Pokud jde o elektorát, jeho motivy bývají podivuhodné, asi jako adorace z vězení propuštěného zločince (o Babinském se psaly balady). Některé psychopatické osobnosti mají totiž určité charisma, jež je pro mnoho lidí neodolatelně přitažlivé. Narcisové jsou navíc mnohdy zdatní manipulátoři, což je v politice vlastně velká výhoda.
