Pedofilové mezi námi: Kolik jich vlastně v populaci je?
Pedofilů je zřejmě daleko více, než se domnívá laická veřejnost. Kolik jich mezi námi vlastně žije a jak se v době internetu projevují?
Dobrý večer, pane profesore Höschle!
Jsem matka malého dítěte. Čím dále častěji si všímám článků o pedofilech. Zdá se mi, že jsou všude. V umění, ve fotbale, v armádě, ve vysokých kruzích, v uprchlických táborech atd. Jako žena nikdy nepochopím, co muže vzrušuje na kojencích až po nezletilé dívky a chlapce. Jejich orgány ještě nejsou zcela vyvinuty. Je to jistý druh sadismu? Vzrušuje je to, že to dítě bolí a ono křičí? Vzrušuje je ubližovat? Jinak si to totiž nedovedu představit. A jak je možné, že počty těchto lidí jsou tak vysoké? Budu Vám moc vděčná za odpověď.
Děkuji moc. S pozdravem H. D., Praha
Samozřejmě máte pravdu, že pro běžného člověka je pedofilie těžko pochopitelná, jako ostatně každá parafilie, tedy sexuální deviace co do způsobu (perverze) či co do objektu (inverze). Při podrobnějším studiu sexuálního chování se však jednotlivé odchylky začnou jevit srozumitelněji, i když většina z nich ne přijatelněji. Červenka je ptáček, jenž má na přechodu krku v hrudníček červenou skvrnku. Zdá se, že ta je podnětem, který u samečka spustí dvoření (vábení do hnízda).
Jestliže vychováte samečka od vylíhnutí z vajíčka v izolaci tak, aby nikdy neviděl, jak červenka vypadá, nejen že se „spustí“ i s vycpanou červenkou, ale dokonce i s chomáčkem vaty s červenou inkoustovou skvrnkou na špejli. To znamená, že spouštěcí mechanismy sexuálního chování jsou složeny z poměrně jednoduchých elementů a mohou vykazovat různé poruchy, jež vedou k „deviaci“.
Takový fetišista například nemiluje sousedku v domě, ale její kozačky za dveřmi, což mnohým připadá ještě podivnější než ta pedofilie. Ostatně čím mladší žena, tím zpravidla atraktivnější, až se ta hranice stírá: neochlupená blondýnka s hladkou kůží je v erotických představách vlastně už dítě. Máte pravdu, že existuje pedofilní sadismus, ale nikoli ve všech případech.
Existují i pedofilové něžní a laskaví, zahrnující svůj nepřirozený objekt vroucí láskou. Ke vzrušení tedy rozhodně nemusí vždy vést bolest a nářek. Zajímavé je, že pouze asi 25–50 % těch, kteří zneužijí dítě, je vskutku pedofilních. Ostatní mohou projevit úchylné chování pod vlivem stresu, partnerských problémů, demence, nízkého IQ, alkoholismu, z nedostupnosti adekvátního sexuálního objektu, jako projev psychopatie, obecně kriminálního chování atd., takže se někdy pachatelé sexuálního zneužití dětí dělí na pedofilní a nepedofilní. Poměr mužů a žen mezi nimi se odhaduje na 10:1.
Nevím, zda „pedofilové jsou všude“. Tu a tam se nějaký objeví ve skautském oddíle, mezi pedagogy či sbormistry, ale celkově prevalence (výskyt) mezi dospělými muži je asi pětiprocentní. Jinými slovy, jsou možná „všude“, ale naštěstí v relativně „malém množství“. Rozumím námitce, že nahlíženo očima obětí je jakékoli riziko zneužití dítěte strašlivě velkým. Svět však celkově není příliš bezpečné místo k pobývání. Podle amerických statistik dvacet žen, respektive pět mužů ze sta mělo v dětství zážitek sexuálního zneužití. Asi u půldruhého procenta se dá mluvit o znásilnění. Pachatelem je nejčastěji osoba dítěti známá!
Podobné riziko ovšem je, že budete mít schizofrenii či bipolární poruchu, o diabetu a jiných nemocech ani nemluvě. Evidence zneužívání je stále nedostatečná, protože pachatelé ani oběti o svých zkušenostech z mnoha důvodů nemluví. Zde se nabízí velký prostor pro zjišťování podstaty problému tam, kde je nějaké podezření při změně chování dítěte. To může napomoci prevenci toho, že se stane obětí sexuálně motivovaného trestného činu.
