Průměrný plat vysokoškolského profesora je necelých 50 tisíc a to je málo, říká děkanka FF UK Mirjam Friedová
Na čtyřiadvaceti stranách, které najdete v Reflexu číslo 35 (vyšel 31. srpna), se dozvíte leccos nového o unschoolingu, novém trendu ve vzdělávání, o novinkách v praxi pracovních agentur, o přístupu čerstvých středoškolských absolventů k podnikání, o zajímavých soukromých vzdělávacích institucích nebo o trendech u pomaturitních jazykových kurzů. K českému „rakousko-uherskému uvažování z hloubi devatenáctého století“ se pak vyjadřuje první děkanka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v dějinách, Mirjam Friedová.
Docentka Friedová hovoří o trestuhodně nezodpovědném přístupu státu k financování vysokých škol, o krátkozrakém podceňování absolventů humanitních a společenskovědních oborů i o tom, že je nutné připravovat žáky a studenty nikoli na svět našeho mládí, ale na „nepříliš dobře předvídatelnou situaci světa, jaký bude za deset dvacet let a o němž nevíme o nic moc víc, než že bude složitý“. Zkušenosti Mirjam Friedové z nejprestižnějších univerzit světa (sedm let přednášela na Princetonu, jedné z osmi staroslavných institucí Břečťanové ligy) budou jistě zajímat všechny, jejichž děti se právě chystají na studia za hranice. Kromě videa z děkančiny pracovny vám přinášíme několik bonusových otázek a odpovědí, které v tištěném čísle nenajdete.
Jaká je podle vás nejsnazší cesta českého studenta na špičkové americké školy? A máme se vůbec snažit tam přes tolik překážek – od administrativních po finanční – vyjíždět?
Jezdit studovat do Států rozhodně musíme. Studenti poznají jinou kulturu, jiný způsob přemýšlení i práce, udělají si kontakty, ze kterých budou celý život těžit. A americké univerzity jsou světu otevřenější než jakékoli jiné, na diverzitě si zakládají, protože vědí, že rozličnost všechny obohatí. Hlavní překážkou jsou peníze; každý nemá milion ročně na školné v prváku Ivy League. Ale postgraduál je lacinější. Dobré je podívat se na specializované české nadace – pokud tedy jste uchazečem perspektivním, s výtečnými studijními předpoklady a „well rounded personality“, tedy máte-li zájem o spoustu dalších věcí než jen o váš obor. To se v USA počítá, ať jste skvělý basketbalista, nebo operní pěvec. Škoda že neexistuje státní grantová kapsa, která by umožnila studovat ve Státech většímu počtu nadaných Čechů.
Jste ve funkci děkanky „fildy“, kterou navštěvuje téměř osm tisíc studentů, tři a půl roku; vaše volební období brzy skončí. Co se povedlo a co se nepovedlo?
Tuhle otázku by lépe zodpověděl někdo jiný než já. Myslím, že co se povedlo a vede, je modernizace a větší otevřenost, hlavní body mé koncepce. Chtěla jsem to tu trochu provětrat, otevřít se světu, oživit kontakty. Nejen proto, abychom se porozhlédli po světě my sami, ale také aby svět také měl důvod se zajímat, co tu děláme, a viděl, že už si nechceme hrát jen na svém malinkém písečku. Zveme na veřejné přednášky na akademické půdě význačné světové osobnosti od Madelaine Albrightové po historika Timothyho Snydera nebo matematika a filozofa vědy Johna Lennoxe, snažíme se vyjadřovat se k celospolečenským problémům v momentě, kdy máme co říct. Minulý víkend jsem zrovna četla svou původní koncepci, protože teď, pro další volební období, budu připravovat novou, a odškrtávala jsem si splněné body – a je jich celkem dost.
A ty nesplněné? Co na vás čeká pro další čtyři roky, pokud budete znovuzvolena?
Třeba úplně nový systém takzvaných institucionálních akreditací – obrovský balík práce, který nám položil do cesty nepříliš dobře, narychlo připravený vysokoškolský zákon, jenž loni vešel v platnost. Ale vidím v tom příležitost. Jsme přinuceni se sami zamyslet nad tím, jak jsou studijní programy postavené a jak je postavit lépe, jak se mohou vymanit z tradičního vnímání oborovosti, jak nebýt izolovanými ostrůvky, které vedle sebe existují, ale vůbec spolu nekomunikují. Omezuje to především studenty – ti si u nás vyberou dva obory, ale kombinovat je s něčím nebo si zvolit jeden dva předměty jiného oboru, to je leckdy nadlidský výkon. Docela se na tu kreativní práci těším, vyjdou z ní všichni vítězně. Studenti odsud budou vycházet jako lidé se skutečně širokým přehledem, připravení na to, že svět se mění každých pět minut. Jejich životní dráha před ně bude klást úkoly, které si my starší ani neumíme představit. To, že je někdo odborník na úzkou specializaci nebo konkrétní téma, je pro mě třešničkou na dortu. Důležité je, aby absolventi měli rozhled a uměli si dávat dohromady souvislosti. To je musíme naučit především.
Jak jste zmínila, součástí změny akreditačního systému je snaha omezit obrovský počet vzájemně neprovázaných oborů na českých vysokých školách…
A naše fakulta je v tomto ohledu extrém. Máme tu nějakých plus mínus dvě stě oborů, na což jsme zvyklí, neboť je tomu tak odjakživa, ale navenek je takový stav naprosto nečitelný. Od svého prvního dne v úřadu poslouchám od vedení stížnosti na to, že je oborů moc, že nemůžeme pro vnější svět představovat telefonní seznam dvou set oborů bez zjevné vnitřní soudržnosti. Musíme je zorganizovat do koherentních větších celků, které dávají smysl.
Rozumím tomu, proč je aktuální průměrný měsíční plat profesora FF UK necelých 42 000 Kč, zatímco profesor Matematicko-fyzikální fakulty UK si přijde v průměru na více než 96 000 korun. To odráží i stav na trhu práce obecně – IT experti jsou při stejném hodinovém úvazku a dosaženém stupni vzdělání mnohem lépe placeni než absolventi humanitních věd. Ale jak je možné, že stejná pozice na Masarykově univerzitě v Brně je často dvojnásobně finančně ohodnocená než na Univerzitě Karlově, v podstatně dražší metropoli s větší konkurencí?
To je velká bolest a velká pravda. Masarykova univerzita se před lety rozhodla jít cestou frontální výuky na velkých, masových kurzech, což je mnohem levnější. Když jejich vyučující přednáší stovce žáků a když se sečtou příspěvky na studenta získané od ministerstva školství – mimochodem jediný příspěvek, na nějž se můžeme s jistotou spolehnout, že ho dostaneme –, vyjde to podstatně výhodněji, než když jdete cestou, kterou si zvolila z mnoha dobrých důvodů například filozofická fakulta UK. Udržujeme si obory, v nichž máme jednou za tři roky tři čtyři studenty, ale pořád musíme mít k dispozici experty, kteří daný obor pokryjí. Pak jim ovšem v takovém systému financování nutně musíme nabídnout méně peněz. Jenže my ty turkology a íránology prostě potřebujeme, vždyť jde o nesmírně exponované, klíčové regiony, musíme jim rozumět! Naše fakulta má víc absolventů na pozicích velvyslanců než obor mezinárodní studia – diplomacie na VŠE. A další příčinou té velké platové disproporce je, že až do loňska mělo Brno jakožto regionální univerzita na rozdíl od Univerzity Karlovy přístup k evropským penězům, které rozhodně nejsou malé. Praha je přizvaná do evropských grantů letos poprvé a já pevně doufám, že se u nás platové podmínky v následujících letech výrazně změní k lepšímu. Protože bez peněz kvalitní věda prostě nejde dělat a náš stát by na laxní přístup v téhle věci mohl těžce doplatit.
Celý rozhovor s Mirjam Friedovou si přečtěte v novém tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 31. srpna.
