Děti a média: Posláním veřejnoprávní televize je vzdělávat a vychovávat
Vliv televizního vysílání na děti předškolního věku je dlouhodobě předmětem kritických diskuzí.
Vážený pane doktore,
nedávno jsem musel sdílet s vnoučaty dopolední televizní vysílání pro děti, TVD. Byl to neskutečný zážitek a doporučuji všem koncesionářům – živitelům ČT – několik takových pořadů zhlédnout. Zahraniční animované seriály jsou skutečnou lahůdkou. Výrazy debil, vodděláme ho či geront (označení dospěláka nad 40) patří mezi ty nejmírnější. To neposuzuji témata a seznamování čtyřletých dětí s tím, že s učitelským platem jeden nemá ani na rádio. Se svými názory na výchovu patřím „jako geront“ do minulého století, kdy pohlavek neznamenal důvod volat na linku důvěry. Děti dnes nepohlavkujeme rukou, ale rány dostávají denně od ČT/D za peníze rodičů. Někdo řekne: Nemusíš to dětem pouštět – ano, je to pravda, děti je nutné před programy ČT/D chránit (výjimkou je Kouzelná školka – klobouk dolů před autory). Proč ale mám za takové vysílání ČT platit? Napište mi, prosím, svůj názor na to, jaký vliv může mít sledování TV na děti v předškolním věku?
Miroslav Malovec, Poděbrady
Tak předně – veřejnoprávní média (VPM) si sice platíme koncesionářskými poplatky, ale VPM u nás představují jen zlomek toho, co se dá v éteru chytit. Televizních i rozhlasových stanic jsou jen u nás stovky a tlakem na obsah jedné z nich můžete dosíci změny sice příznivé, leč celkově sotva nějak významné. Svět je pro děti holt nevhodný a je otázka, zda se jim má předstírat, že je tomu jinak.
Další problém je, že výchovně můžete působit prakticky jen na toho, kdo vám věnuje pozornost, a s kým tedy najdete společný jazyk. Kdyby se média od jazyka dnešní mládeže zcela distancovala, nenašla by s ní ani společná témata, ani společnou řeč. Je pak otázka, zda by výsledný dopad nebyl prašť jako uhoď.
Máte ale pravdu, že posláním veřejnoprávních médií je mj. vzdělávat a vychovávat, nikoli pouze bavit a podbízet se. Už proto, že převažující závislost na koncesionářích či státě je něco jiného než na reklamách a sledovanosti. A zde vám ku pomoci nastupuje pohled medicínský, podložený daty. Ta ukazují, že dopad sledování TV na děti je jak pozitivní, tak negativní. Je pravda, že děti vskutku koukají na televizi přespříliš.
Také je pravda, že nadměrné sledování TV vede k nárůstu dětské obezity a má nepříznivý vliv na schopnost učení a akademický výkon (odvádí od čtení), ačkoli některé programy jsou naopak vyloženě edukativní, zvyšují znalosti a pomáhají utvářet postoje a hodnotový systém. Jiné programy zase přímo vybízejí k nezodpovědnému sexuálnímu chování, reklamy k neadekvátním materiálním touhám.
Nárůst pozorovaného násilí v médiích posiluje agresívní chování dětí, zejména chlapců. Nejchytlavější jsou problematické děti, příslušníci menšin a zneužívané děti. S vědomím těchto rizik se do prevence negativního vlivu médií mohou pustit všichni zainteresovaní: rodiče, učitelé, pediatři, psychologové, duchovní a sami mladiství. V Kanadě například existuje Media Awareness Network (mediasmarts.ca), což je „síť“, která má zdroje i podklady pro práci se všemi zúčastněnými, a zdá se, že tudy vede cesta lépe než zákazem jednoho nepovedeného pořadu či zrušením podpory jednoho veřejnoprávního kanálu.
V otázkách vkusu, politiky, kultury, náboženství, výchovy atd. se nikdy nedosáhne úplné shody a každý výsledek bude vždy jen kompromisem, který se mnohým nebude líbit. Jednou těm, jindy zase oněm. Navíc však máme demokratické mechanismy (volby – Poslanecká sněmovna – vláda – Rada pro rozhlasové a televizní vysílání), jimiž lze sice těžkopádně, leč legálně většinový zájem protlačovat. K tomu je dobré hledat názorové spojence, například mezi čtenáři Reflexu, jak jste právě učinil vy na tomto místě.
