Stigma: U přistěhovalců můžeme pozorovat vyšší výskyt psychózy než u většinové populace
V nejrůznějších oblastech lze najít někdy až komickou snahu posuzovat jakoukoli situaci podle právě dominující politické korektnosti. Například u příčin duševních poruch mezi menšinami.
Vážený pane doktore,
se zaujetím jsem si přečetl rozhovor s jedním zjevně renomovaným britským psychiatrem, který v rozhovoru pro Lidové noviny poukázal, že u lidí z Karibiku žijících ve Velké Británii je devětkrát větší výskyt psychózy (proti většinové populaci v Británii, u nich doma v Karibiku nebo v jiných zemích). Tento odborník se domnívá, že za to může údajný rasismus, neboť četnost výskytu u nich doma, v Karibiku, odpovídá statistickému průměru v jiných zemích, včetně Británie. Překvapilo mě, že také zmiňoval i další psychické choroby, jako je deprese, za něž může údajně vliv té které společnosti.
Se srdečným pozdravem T. Bučil
P. S.: Mimochodem, onen britský psychiatr ještě poukázal na to, že psychiatričtí pacienti jsou doposud stigmatizováni i ve Velké Británii. Takže toho cejchu se bojí i Britové v tzv. vyspělejší západní Evropě. Hlavně že Rowlingová u nás tenkrát natropila takový povyk.
Zřejmě máte na mysli Marka Ashworthe z King’s College v Londýně, který vskutku poskytl v červenci t. r. rozhovor LN a navštívil také Národní ústav duševního zdraví v Klecanech. To, co v rozhovoru uvádí, je založeno na datech, která, zdá se, víceméně odpovídají skutečnosti. Poněkud jinak se to však má s jejich interpretací. Tvrzení, že za vyšší morbiditu psychózami u menšin z Karibiku žijících v Británii může rasismus a „menší sociální kapitál“, se sice nabízí, ale skutečnost může být poněkud složitější.
Zdá se totiž, že riziková je ona „menšinovost“ přistěhovalců žijících v nějaké většině, bez ohledu na to, zda jsou ve vyšší míře terčem rasistických postojů, zda mají nižší socioekonomický status, jazykové problémy, horší adaptaci, včetně adaptace na počasí, vyšší míru stresu v jiném civilizačním prostředí, nižší podporu rodinných a klanových společenství, z nichž byli vytrženi, a podobně. Vinen tedy nemusí být rasismus, ale mix všech těchto plus možná i dalších, dosud neodhalených okolností.
Zvýšené riziko duševní poruchy se totiž pozoruje i u jiných menšin přesazených do cizího prostředí, včetně hispánských, irských, slovanských a dalších, kde o rasismus ve smyslu stigmatu odlišné barvy kůže rozhodně nejde, a přitom riziko duševních poruch v cizím prostředí je u nich také vyšší než „doma“ ve Španělsku, v Irsku či Polsku. Rasismus je dnes určité klišé, jež se začíná nadužívat a spolu s pojmy jako „mikroagrese“ představuje nebezpečnou deviaci směrem ke zbytečnému sebemrskání dosud stále ještě většinové západní společnosti bílé pleti.
Všem je přitom zřejmé, že rasová identita je jevem dosti univerzálním a že rasové averze se pochopitelně uplatňují i opačně, jako segregace bílých v „nebílé“ společnosti. Takže když politickou korektnost, tak jedině reciproční, tj. vzájemnou, platící pro všechny strany. Pokud jde o stigma duševně nemocných ve Velké Británii, o tom jsem se přesvědčil na besedách s pacienty z různých zemí, kteří mi na základě vlastní zkušenosti toto podezření potvrdili. Byli to kvalifikovaní Britové, a jakmile někde řekli, že jsou psychiatrickými pacienty, nemohli v Británii najít práci.
Rovněž jsem se setkal s případy britských pacientů vyhledávajících psychiatrickou pomoc v Česku, protože u nich doma na ordinaci specialisty čekají nepřijatelně dlouho, řádově mnoho měsíců. Pro poctivost si ale řekněme, že celkově je postoj Britů k duševně nemocným významně příznivější než Čechů. U nás by „rozhodně pokračovalo v přátelství s člověkem, jemuž byla diagnostikována duševní choroba“, osm procent dotazovaných, v Británii 56 %. K soužití s duševně nemocným by se bez diskuze uvolila tři procenta Čechů, kdežto 31 % Britů. Máme tedy ve své toleranci stále co dohánět.
