Krátká paměť a co s ní?
Dobrý den, pane doktore,
jsem zděšená z toho, jak krátká je lidská paměť. I já si myslím, že se máme „sakra“ dobře! Štve mě, že mám e-maily zahlcené velmi dobře propagandisticky propracovanými prokomunistickými a proruskými zprávami. Podle nich se všechno zlo rodí na Západě, my hlupáci, co to odmítáme, jsme zmanipulovaní a hloupí „PRAVDOLÁSKAŘI“. Tento názor mají i lidé s vysokým vzděláním a to je to, co mě děsí. Myslím si, že tato propaganda má za úkol rozdělit společnost, a to se jí daří. Důvodů k nespokojenosti je jistě stále dost, ale vracet se zpátky a velebit komunistický režim a s tím spojené „výhody“ mi připadá naprosto nepřijatelné. Vždyť komunisté, hlavně ti ruští, mají na svědomí milióny lidských životů a to se bohužel málo zdůrazňuje.
Děkuji za odpověď, Eva Brožová.
Těžko se reaguje na dotaz, který si sám kladu a odpověď na něj jen těžko hledám. Začněme tím, že mám podobné obavy jako vy. Na rozdíl od vás se však tolik nedivím tomu, že „krátkou paměť“ mají i vzdělaní lidé.
Vzdělání zdaleka není totéž co charakter či politická orientace a toto nedorozumění nás provází celými moderními dějinami otevřené společnosti. Souvisí to mj. i se scestným voláním po tom, aby ministři (poslanci, premiéři, prezidenti) byli „odborníky“, aby se stát řídil jako firma („já a mí zaměstnanci, my všichni svorně pracujeme pro můj podnik“), aby do novin psali své názory pouze specialisté na tu či onu oblast apod. Zapomíná se při tom, že osobní svoboda a otevřená společnost jsou spíš otázkou rovných práv a svobody slova než nabiflovaných znalostí, že intelektuálové se významně podíleli na zničení dvacátého století (úryvek z knihy Paula Johnsona Intelektuálové viz na hoschl.cz/AXD4) a že schopnost objevovat přírodní zákony a řešit diferenciální rovnice je něco úplně jiného než politický diskurs či deontologická etika. Vzdělanci se vždycky velmi načepýří, když je upozorníte, že schopnost pipetovat nikterak nekvalifikuje k získání poslaneckého mandátu, neb se cítí k rozhodování o chodu světa povolanější než spoluobčané, které považují za méně osvícené. Dalo by se říci naopak, že čím schopnější (vzdělanější, chytřejší) jedinci působí ve službách zla (věřící by řekli ďábla), tím nebezpečnější. Jejich třeba dobrotivé, leč prostomyslnější oběti se pak svou perspektivou mnohdy neliší od stádečka oveček sehnaných do jateční ohrady k porážce. Jistou nadějí však je, že až dosud se otevřená společnost nakonec vždy zmohla na účinný odpor, jak politický, tak – v případě druhé světové války – i vojenský, byť zde by to asi bez toho, že dvě totality se zároveň pustily jedna do druhé, stěží bylo možné.
Tato naše do budoucna extrapolovaná naděje budiž neustále provázena přáním, aby se naplnila s co nejmenšími ztrátami. Z nedávné historie víme, že cena za svobodu bývá vysoká a lidská špína nevycíditelná.
