Plané fatalistické útěchy. Má smysl se zbytečně konejšit?
Odkud se vzal určitý druh odevzdanosti v současné době se často projevující?
Vážený pane doktore,
více let jsme s manželem byli po roce 1990 mimo Česko, mimo Evropu. Nemálo věcí nás zde po návratu překvapilo a stále udivuje. Například slyšíme zde opakovaně z různých úst moudra jako: „Co tě nezabije, to tě posílí“ (většinou nevědí, že to vyslovil Friedrich Nietzsche a jak dopadl) a další masově oblíbený slogan je: „Všechno zlé je pro něco dobré.“ Nepopírám, že by to někdy nebyla pravda, ale tohle mi připadá jako nový druh fatalismu. Odkud a kdy se to tu v této míře a podobě vzalo? A k tomu různá prapodivná „duchovní“ hnutí, kdy se od některých – jinak milých a přemýšlivých – jedinců dozvídám, že když nás něco trápí a je na nás naloženo až přespříliš, tak to má hlubší smysl, jenž nám mravenečkům ve vesmíru uniká, a tak, když se ponoříme do hlubších meditativních sfér, to s uklidněním přijmeme. Něco pravdy na tom samozřejmě je, ale to přece neznamená, že máme vše pasívně přijímat a neozvat se, když jde o evidentní zlo páchané na komkoli v našem okolí a na nás samých. A tak nevím, co se to tady mnohým lidem stalo. Jelikož se něco z toho týká i příbuzných, tak prosím o neuvedení celého jména, ale jen iniciál (pro případ uveřejnění). Moc děkuji předem za odpověď. V. K.
Ještě byste mohla přidat, že „všechno se vším souvisí“. Nevím, kde jste v té cizině pobývali, ale pochybuji, že by se tam něco podobného neříkalo také – ostatně Nietzsche byl Němec. Možná že jste si toho tak nevšimla, protože v různých jazycích je totožný význam někdy oděn do jiných slov. Například anglická verze úsloví „všechno zlé je pro něco dobré“ zní „every cloud has a silver lining“ (každý mrak má stříbrnou výstelku), německá „Kein Nachteil ohne Vorteil“, maďarská „Minden rosszban van valami jó“, slovinská „Vsaka slaba stran ima svojo dobro“, ruská „Нет худа без добра“, řecká „ουδέν κακόν αμιγές καλού“ atd. Dokonce i latinsky se to vžilo: Malum nullum est sine aliquo bono.
To nemůže být náhoda a nesvědčí to pro nějakou českou fatalistickou specialitu. Ptáme-li se, kde se to tu vzalo, nemůžeme si nevšimnout určitého psychoterapeutického potenciálu takových výroků. Vzhledem k tomu, že v určitém rozsahu není ani tak důležité, co se nám děje, ale spíše to, jak to „čteme“, pomáhá nám každá optimistická berlička číst skutečnost radostněji, než si zaslouží, což je úlevné. Stane se vám něco hrozného a vy, místo abyste se šla ze zoufalství oběsit, uvěříte aspoň na chvíli tomu, že všechno zlé pro něco dobré, i když ještě třeba nevíte pro co. Nebo si dodáte chuti do života celkem iracionálním přesvědčením, že co vás nezabilo, to vás posílí. Není vůbec důležité, že jde často o prázdné či nesmyslné výroky. Důležitý je právě ten jejich psychoterapeutický potenciál – alespoň u těch, kteří jim v tu chvíli uvěří, což lze nejlépe bez přemýšlení. A to platí i v dobách celkové frustrace a zamrzlých dějin, jaké jsme prožívali za „normalizace“. Kdybychom totiž tehdy svou situaci domysleli do důsledku, nemělo by snad ani cenu žít.
Jenže člověk naštěstí není úplně racionální, a tak si důvod k žití vždycky najde a je to dobře, protože nikdy neví, jak se věci vyvinou. Kdyby hodil flintu do žita předčasně, nedožil by se často i moc krásných věcí, o čemž by vám přeživší holocaustu mohli vyprávět.
A pokud jde o „duchovní“ sekty, to už je jakási psychosociální patologie, kde se uplatňuje i vymývání mozků, případně fixace na psychopatické a charismatické vůdce, kazatele, spasitele, guruy, šamany. Nicméně pro ty, kdož jim podlehnou, plní rovněž jakousi terapeutickou úlohu – přinejmenším snímají tíhu zodpovědnosti za vlastní rozhodnutí a lze na ně delegovat etická dilemata. Když si ještě jednou přečtete tento text, můžete dojít k závěru, že si protiřečí, přinejmenším v otázce prospěšnosti racionality. Jednou je spíš na obtíž (při přemýšlení o pravdivosti a opodstatněnosti frází), podruhé se jí nedostává (propadnutí bludům). Nejde však o paradox, nýbrž spíš o další doklad toho, jak to v přírodě chodí: když je něčeho málo, je to špatně, a když je toho moc, je to taky špatně. To platí i o racionálním zkoumání toho, co nám pomáhá.
