Zodpovědnost psychopatů: Jsou vůbec schopni své chování nějak ovlivňovat?
Mohou lidé arogantní, sebestřední, bezohlední, s absencí empatie a sebereflexe za své chování? Nejsou vlastně „v zajetí své mysli“?
Vážený pane Höschle,
k mému dotazu mne inspiroval nedávný rozhovor v RX s panem Radkinem Honzákem. Zmiňuje se v něm o psychopatech jako o lidech, kteří díky své osobnostní výbavě („Nefungují jim centra zodpovědná za stud, svědomí, soucit.“) jsou jaksi předurčeni k vůdčím/vedoucím rolím. Jde mi o to, zda takoví lidé – arogantní, sebestřední, bezohlední, s absencí empatie a sebereflexe – za své jednání tedy mohou. Zda jsou odpovědní (právně jistě ano, ale z hlediska jakési „vyšší spravedlnosti“) za to, že se chovají hrubě, nebo zda je na místě toto jejich chování akceptovat jako projev „postižení“ (nefungují jim příslušná centra), za které nemohou. Jsou vůbec schopni nahlédnout své chování a korigovat je? Nejsou – obdobně jako je fyzicky postižený člověk v zajetí svého těla – v zajetí své mysli? Děkuji mnohokrát za Vaši odpověď a přeji vše dobré. A. B.
To je těžká otázka už proto, že hranice mezi situacemi, v nichž nejsme zodpovědni za své chování (například pod vlivem bludů u schizofrenie nebo v deliriu), a těmi, kdy svou zodpovědnost přirozeně neseme, je neostrá. Forenzní psychiatrie to řeší zjemněním měřítka, takže znalci se vyjadřují k rozpoznávací a ovládací schopnosti dotyčné/ho a k jeho/její schopnosti plnohodnotné účasti na soudním jednání.
To první znamená schopnost rozpoznat nebezpečnost (protiprávnost) svého jednání, to druhé schopnost toto jednání ovládnout a to třetí schopnost tomu všemu porozumět. Každá tato schopnost může být dále odstupňována, tj. zachovalá, snížená nebo částečně či zcela vymizelá. U poruch osobnosti bývá rozpoznávací schopnost zachovalá, ovládací může být výjimečně snížená a schopnost plnohodnotné účasti na líčení je zachovalá. Příkladem neostrého pásma jsou sexuální deviace (parafilie), kdy postižení pachatelé trestných činů (například pedofilní sadistické vraždy dítěte) jsou na tom tak, jako by byli normální heterosexuálově, kdyby žili v kultuře, kde se normální sex s opačným pohlavím trestá nejvyšším trestem: dobře vědí, že „se to nedělá“, čili mají rozpoznávací schopnost zachovalou.
Část z nich dovede své chování ovládnout a část nikoli. Z těch posledních část dopadnou a odsoudí, zbytek nikoli. Zde je prostor znalců a soudců pro posun důrazu z osobní odpovědnosti na biologický determinismus a obráceně, neboť pro obojí se najdou argumenty.
Vám ale jde spíše o hledisko „vyšší spravedlnosti“, jež zahrnuje i názor na to, jak velký je v našem světě prostor pro svobodnou vůli. Kdybychom ji škrtli, tak nikdo nemůžeme za nic. A odpovědnost psychopatů za to, jací jsou (a nás všech za to, jací jsme), není sice bezvýhradná, ale nikdy nesmějí (nesmíme) být paušálně vyviněni, neboť s lidskou zodpovědností stojí a padá civilizace. Je to jako se zlobivým psem: máme ho s ohledem na jeho biologickou přirozenost netrestat, když trhá sousedovi kuřata?
Psychopat se od nepsychopata neliší ani tak tím, že by neměl být trestán, jako spíše tím, že u něj tresty nemají kýžený účinek. Ostatně ve filozofii oním zdrojem determinismu, jakým je dnes odkaz na biologickou podstatu, býval Bůh: je-li naše jednání „Boží vůlí“, pak za ně přece nemůžeme. Tušíme, že tak tomu přece není. Proto nepovažujeme psychopatie za nemoci (jsou to stavy) a hrubost, aroganci a hulvátství nenahlížíme jako nekorigovatelné postižení, nýbrž jako společensky neakceptovatelné chování. Doporučuji v tom pokračovat nadále i tam, kde je to k chudákům psychopatům přece jen trochu nespravedlivé.
