Cyril Höschl: Jak to je s tou slaboduchostí národa...
Poukazování na nízký stupeň inteligence protivníka patří k nejčastějším argumentům soupeřících stran.
Pane doktore,
čas od času se v médiích objeví údajný citát z Vašeho jakéhosi projevu, kde jste měl označit každého sedmého občana za debilního, dementního nebo alkoholika a polovinu populace za intelektově podprůměrnou. Naposledy Vás takto citovali prezidentští kandidáti v první z debat před volbami, když se Jiří Drahoš na to ptal Miloše Zemana a ten to svedl na Vás. Je to pravda?
Richard B., Olomouc
Ve svém projevu v Karolinu v roce 1991 jsem vskutku citoval tyto statistiky při pokusu vysvětlit původ některých lidských vlastností, jež jsou v populaci dosti široce zastoupeny, jako je černobílé myšlení, nedostatek smyslu pro humor, podezřívavost, paušální odsudky toho, čemu nerozumím (filozofie, moderního umění) apod. Problém trochu je, že celý ten projev byl spatra a na původ jeho písemné verze si nevzpomínám, i když připouštím, že je dost přesná.
O rok později z tohoto projevu dosti rozsáhle citoval ve Sněmovně národů Miloš Zeman. Stenografický záznam onoho jednání z úterý 21. 1. 1992 s celým citátem lze najít například na hoschl.cz/EPDZ. Ze záznamu je také patrné, že následní diskutující se vůbec nevěnovali hlavní myšlence (v mém projevu šlo o kontaminaci povahových vlastností kognitivními schopnostmi a u poslance Zemana to byl poukaz na možné nevýhody obecných referend), ale ozvali se jako „potrefená“, když kritizovali mou nekompetenci v psychometrice, aniž uvedená čísla jakkoli popírali. Věc se má tak: pojem podprůměr lze při distribuci intelektových schopností používat ve dvou významech.
Jednak matematicky a tam skutečně platí, že u normálního rozložení je zhruba polovina lidí pod průměrem (co je modus, medián a průměr, viz RX 37/10 – hoschl.cz/E6BE), jednak „normotvorně“, kdy za podprůměrné označujeme pásmo „pod normou“, která zahrnuje asi polovinu lidí a pohybuje se přibližně v pásmu IQ 100 plus minus 15, což zahrnuje polovinu až dvě třetiny populace, podle použitého nástroje.
Dopady úbytku kognitivních funkcí se však hromadí plynule s narůstajícími obtížemi a je celkem jedno, kde si uděláme „hranici“ podprůměru. Další obtíž je, že kromě IQ existuje i emoční EQ, jež je neméně důležité a na IQ poměrně nezávislé. Když tedy posčítáme dostupné údaje o výskytu slaboduchosti (devět procent), alkoholové závislosti (sedm procent) a demencí (1,6 %), zjistíme snadno, že je to skoro 15 % (je tam samozřejmě překryv), tedy asi každý sedmý, jak řečeno.
A teď to nejdůležitější: ti, co mávají údaji o inteligenci či duševní poruše jako kladivem na politické odpůrce, jsou vedle jak ta jedle. Nejlepší politici v dějinách nejen že nebyli často žádní velcí myslitelé, ale mnohdy trpěli závažnou duševní poruchou. Abraham Lincoln byl melancholik, řada amerických prezidentů trpěla ADHD, Winston Churchill kromě bipolární poruchy trpěl ke sklonku života vaskulární demencí, Margaret Thatcherová Alzheimerovou demencí podobně jako Ronald Reagan, který posléze už ani nevěděl, že byl někdy prezidentem Spojených států.
Pokud se někdo cítí těmi statistickými údaji dotčen, nechť se utěší citátem z Jaroslava Haška: „Každej nemůže bejt chytrej. Ty hloupí musej’ dělat výjimku, protože kdyby byl každej chytrej, tak by bylo na světě tolik rozumu, že by z toho byl každej druhej člověk úplně blbej.“
