Firemní newspeak: Jak porozumět nové řeči aneb Prznění českého jazyka
Označení pracovních funkcí v podnikovém žargonu i jejich inflace zůstávají pro většinu ostatních smrtelníků nesrozumitelné. a často i směšné.
Vážený pane profesore,
reaguji na Váš článek v RX 5/2018 o newspeaku. V jedné úctyhodné české instituci vydali asi před pěti lety oficiální dokument pro zaměstnance nazvaný „Car Policy“. Přemýšlel jsem, o čem to vlastně je. Napadalo mě: Carská policie, Carská police, možná Carská politika. Dokument opravdu nebyl v angličtině, ačkoliv bych se neodvážil tvrdit, že byl česky. Spíše kombinace češtiny a „Czenglish“. Podobně tomu bylo i v dalších dokumentech. Naštěstí výše uvedený dokument zrušili bez náhrady. Rozumíte tomu? Já tedy ne.
S úctou JR, Kralupy nad Vltavou
P. S.: Pokud byste se rozhodl to zveřejnit, tak prosím nejmenovat instituci, stále tam ještě pracuji a mám už jen pět let do penze.
P. P. S.: Posílám názvy pracovních pozic, jak jsou vedeny v systematizaci naší společnosti – česká (!) verze: ředitel společnosti, Business Development Director, Manažer pro rozvoj podnikání, Finanční ředitel, Financial Controller, Manažer obchodu, Operation Manager, Aplikační specialista, Facility Manager, Manažer kvality, Specialista firemní komunikace. Zdá se mi to nekonzistentní. Rozmohl se nám tady, hlavně v politice, takový nešvar – být nekonzistentní.
To, co popisujete, jsem měl na mysli, když jsem upozornil na dobově podmíněný žargon, například v armádě. Teď holt frčí angličtina, a kdo nevyšperkuje své projevy anglikanismy, není in, což je u firmy obzvlášť zničující. V tom, co popisujete, se ale zrcadlí dva problémy: prznění jazyka a bobtnání byrokracie. To první je jaksi živelné a těžko odvratitelné, protože přirozený jazyk je jako živá příroda, adaptuje se, mutuje, přetváří a mění, s minimálním ohledem na vůli těch, kdož ho používají, natožpak těch, kteří jej milují. Ti nanejvýš mohou hlásáním jeho ušlechtilejší podoby jeho přílišnou degeneraci zpomalit a dát tak čas novým, zpestřujícím a opravným vlivům.
Řekl bych ale, že horší je to druhé, jež zjevuje to, co by mne nikdy dřív nenapadlo: když se objeví v práci nový úkol, nemůžete ho dnes zaměstnanci přidělit bez toho, že by dotyčný zároveň požadoval odměnu navíc, nadúvazek nebo zvýšení platu. Kdysi nepředstavitelné – musel jsem vždy udělat všechno, co mi šéf nařídil, a dělal jsem to většinou rád. Tato situace vede k tomu, že firmám sice přicházejí nové a nové úkoly a výzvy, ale není, kdo by je dělal, neboť právě proto, že jsou nové, nemá je do té doby nikdo „v náplni práce“. Proto se na každý nový úkol přijmou noví zaměstnanci, kteří jsou však po jeho skončení většinou už nepropustitelní, takže si časem musí vymýšlet práci.
A protože značná část agendy se dnes přesouvá na klávesnice počítačů a do administrativy, klonují se nesmyslné pozice jako zhoubné viry. Dostanete projekt a první, co je, že musíte mít „manažera projektu“ (to už nejste vy), ten musí mít finančního manažera, dále někoho na výběrová řízení (kdybyste si prostě objednal, co potřebujete, tak vás zavřou) a tak dále až do bezvědomí, až nakonec potřebujete vnitřního auditora a nejlépe také koordinátora, což je manažer všech těch manažerů, a tady už se blížíme k elegantně vygenerovaným trafikám pro kámoše z politiky a jejich parťáky.
Proto ta nomenklaturní džungle a inflace honosných termínů, z nichž manažer je ještě ten nejslabší. Dneska je každý blbec ředitel, nebo dokonce prezident (dřív se říkalo předseda). Ale nenaříkejme – moje kamarádka Italka, když jsem se jí ptal, zda v Itálii je opravdu každý dottore, i u benzínpumpy, mne opravila: To ne, u pumpy jsi většinou professore. A milujete-li Ameriku, přečtěte si o tomhle Tuvia Tenenboma, Všechny jejich lži. Vyšlo u nás loni.
