Fenomén Ester Ledecká: Brzdí škola rozvoj osobnosti?
Oslnivý úspěch Ester Ledecké vyvolal obrovskou radost, ale následně i nejrůznější spekulativní úvahy o tom, co všechno by mohlo být jeho příčinou.
Pane doktore!
Přečetla jsem si na revueprostor.cz článek Jany Cíglerové s titulkem Proč si ničíme naše Ester?, který by se dal shrnout do tvrzení, že naše školství dusí kreativitu a potlačuje osobnost, takže například Ester Ledecké se podařilo rozvinout svou osobnost až ke dvěma zlatým olympijským medailím, což by po průchodu českým základním školstvím nejspíš nebylo možné. Máme tedy usilovat o to, aby naše děti neničila škola a mohli je vzdělávat doma rodiče?
Jana Černá, Praha
Shodou okolností jsem si na toto téma vyměnil několik mailů se svými přáteli, z nichž každý/každá má zcela jinou profesní průpravu a jen jedna je v těchto otázkách expertkou. Shodli jsme se, že navzdory splavnému čtení onoho textu není otázka domácího vzdělávání nijak jednoduchá. Někteří z nás si dokonce myslí, že kdyby VŠICHNI rodiče učili VŠECHNY děti doma, byla by z toho spíš katastrofa než záplava Esterek Ledeckých.
Každopádně to však stojí za diskusi, neboť pokušení nedávat děti do školy a učit je doma podléhá čím dál tím víc rodičů. Jedna moje kamarádka napsala, že může ze zkušenosti své vlastní rodiny porovnat vzdělávací systémy v Německu, v Americe a v Česku a že v každém vidí plusy i minusy. Nejvíc motivační jí připadal ten americký, ale v něm zase postrádala systematiku a všeobecný rozhled. A upozornila, že u dítěte hraje obrovskou roli jeho osobnost, a ta není dána systémem.
Daleko obsáhleji se vyjádřila ona expertka na vzdělávání. Souhlasí, že kdyby se rozšířilo jen domácí vzdělávání, byla by to katastrofa. Na druhou stranu rodiče vymáhají na škole to, co je de facto suplováním role rodiny. Formují se zde dva extrémy – alternativní rodiče, co vědí a umějí všechno líp, takže děti vzdělávají doma a školu vlastně nepotřebují, a pak ti ostatní, co chtějí „slaďování práce a rodiny“ – rozuměj ať udělá naopak všechno škola. Já jim do toho budu sice brblat, ale hlavně ať nás nikdo neobtěžuje ani domácími úkoly. Co rodič (a též co učitel), to názor. Na výuku, na didaktiku, na penzum znalostí. Jen proto, že jsme všichni chodili do školy, a máme tedy pocit, že tomu rozumíme.
To, proč je Ester tak úspěšná, řekl jasně její trenér: Že ještě neviděl nikoho, kdo by se tak těšil z ježdění a závodění. To je druhý Jágr. Ten přitom chodil do normální školy, přežil ji jako mnozí jiní a jak to, panečku, s hokejkou umí! Talent těchto lidí, kteří dosáhli něčeho výjimečného, popsal v roce 2014 hezky Marian Jelínek v přednášce na TEDx Prague (Asymptotický efekt jako podprahový parametr úspěchu; je na YouTube). Například v 5:55. minutě upozorňuje na extrémní emoční vazbu těch lidí k tomu, co je baví. Tedy vazbu na cestu k úspěchu; úspěch sám už je jen bonus.
Jinak řečeno, když někoho něco extrémně baví, tak je ochoten vstávat v pět ráno na trénink před školou a odpoledne jít na další trénink a při tom zvládá školu i sociální vazby, jež jsou pro děti také důležité. Úspěch Ester je prostě v tom, že ji to baví. A to, že byla vzdělávaná doma, na to zřejmě vliv moc nemělo. U nás je domácí vzdělávání v 90 % poskytováno poněkud „alternativními“ jedinci a neprobíhá úplně bez problémů.
Jeho obecné rozšíření by bylo spíše ohrožením základní vzdělanosti než nástrojem k výrobě Ledeckých a Jágrů. Možná by nebylo na škodu tu a tam vzdělávat spíš rodiče, aby pochopili, že schopnost logaritmovat je něco jiného než řítit se stokilometrovou rychlostí na lyžích. A že jejich role je otevírat možnosti tam, kde má dítě předpoklady a touhu, a ne tam, kde si potřebují zhojit své vlastní mindráky.
