Degenerace mozku: K jakým změnám dochází v mozku v souvislosti s věkem?
Mozek a svaly se po narození dítěte rozvíjejí podle toho, jak intenzívně jsou aktivovány. K jakým změnám dochází v souvislosti s věkem a jakou roli hraje testosteron?
Vážený pane profesore,
už mnoho let mi osvětlujete řadu otázek. Mám proto dotaz, jak se díváte na změny probíhající v lidském organismu. Nedávno jsem narazil na sdělení, že dochází k postupné degeneraci buněk, zvlášť ve svalech starých lidí. Radikální úbytek svalstva zejména na pažích pozoruji sám na sobě. Rád bych věděl, jak je tomu s mozkem. Dřív se tvrdilo, že po dosažení dospělosti už se počet nervových buněk jen snižuje. Dnes se uvádí, že může snad částečně docházet i k nárůstu. Dožívám se poměrně vysokého věku (*1926), pracoval jsem jako výzkumník a ve volném čase jsem byl chalupář, tedy zatěžoval jsem intenzívně jak mozek, tak svaly. V odborné práci jsem plně pokračoval až do roku 2015 a částečně ještě do roku 2017. Domnívám se, že právě soustavné zatěžování mozku i svalů zpomaluje degeneraci. A mám zároveň dotaz, jestli hraje nějakou roli testosteron. Jak se na otázku degenerace díváte? Děkuji za Váš názor a přeji Vám i nám ještě hodně Vašich odpovědí.
PhDr. Ladislav Jangl
Téměř na všechno jste si odpověděl správně sám. Mozek se – podobně jako svaly – utváří v závislosti na aktivitě (tzv. activity dependent changes), což byl mj. výsledek výzkumu Torstena Wiesela (hoschl.cz/EVD6) a Davida Hubela, kteří za to dostali v roce 1981 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. V souladu s jejich poznáním, že zraková kůra se rozvíjí intenzívněji, je-li stimulována viděním, se obecně předpokládá, že mozek – podobně jako sval – se udržuje v kondici aktivitou (cvičením). Duševní činnost je tedy jednou z prevencí demence, i když v případě degenerativních onemocnění může snad pouze zpomalit jejich nástup, nikoli odvrátit patologii danou například geneticky, prionovou infekcí nebo jinými rizikovými činiteli.
Podobně tělesné cvičení poněkud zpomalí ochabování svalů, ale neodvratnému stárnutí organismu nezabrání. Buňky vskutku stárnou, jejich obměna se zpomaluje a „knot“ buněčného dělení se zkracuje. Délka života je nejméně z 25 % určena geneticky a zodpovědný je za ni především na červu Caenorhabditis elegans studovaný gen daf-2, jenž zapíná a vypíná jiné geny, jež kódují proteiny, které působí jako antioxidanty, jsou důležité pro metabolismus či mají antibakteriální působení. A to se všechno podílí na kondici organismu.
Mutace tohoto genu se projevují změnou odolnosti ke stresu, stavem pojivových tkání (kolagenu) a ovlivňují rychlost stárnutí. Pokud jde o testosteron, jeho prospěšnost má zřejmě jakési zvonovité rozložení. Málo testosteronu (hypogonadismus) je špatně a moc (agresivita, rakovina prostaty) je také špatně. Že ženy žijí všude déle než muži, může být dáno také příznivějším vlivem ženských pohlavních hormonů (estrogenu) oproti testosteronu. Mimochodem jsou práce naznačující, že kastrace prodlužuje život.
Do přirozeného procesu stárnutí však mohou „hodit vidle“ nečekané životní události, nehody a onemocnění, jež závislost délky života na vrozené výbavě výrazně umenšují. K tomu všemu navíc přistupuje zádrhel v podobě ne zcela objasněné kauzality (příčinnosti): jsou senioři v lepší kondici proto, že jsou aktivní, nebo jsou aktivní proto, že jsou v lepší kondici? I kdyby platilo to druhé, nutně by se muselo zdát, že aktivita je prevencí chátrání, i když opak by byl pravdou. Ať je tomu jakkoli, radujte se ze své, zdá se, kvalitní dlouhověkosti. Ne každý má to štěstí. A že jste stále zaměstnával mozek i svaly, je dobře, ať již to byla příčina, nebo následek vašeho relativně dobrého stavu.
