Implantace mozku: Dokážeme někdy sestrojit androida s vědomím vlastní existence?
Dokáže technika stvořit nového supermana? Napůl člověka, napůl stroj?
Dobrý den, pane doktore,
myslíte si, že kdybychom někdy dokázali sestrojit umělý mozek, který by se po všech směrech vyrovnal tomu lidskému, a umístili jej do nějakého androida, že by mu naskočilo vědomí a on si uvědomil svou vlastní existenci? Taky mě zajímá Váš názor na původ vědomí, myšleno vědomí jako produkt mozku vs. mozek jako přijímač a zprostředkovatel vědomí přicházejícího odjinud. Děkuji. Hezký den přeje
Kilgore Trout
Tento problém trápí myslitele snad déle než Turingův stroj. První problém je, jak zjistit, zda se to, co by umělý mozek uměl, skutečně „ve všech směrech vyrovná tomu lidskému“. Že tento zdánlivě jednoduchý požadavek je ve skutečnosti zapeklitý, si lze ověřit například na přednášce našeho spolupracovníka Jana Romportla, jenž dokládá, proč již dnes umělá inteligence přehraje člověka v šachu, ve hře go, a dokonce tvoří a píše básně, jež si mimochodem lze i koupit.
Řeknu-li tedy, že doba, kdy umělý mozek se lidskému vyrovnal, již nastala, je pouze otázkou názoru, nikoli evidence, zda to připustíme, či nikoli. Ivan Havel vždycky říkával, že rozdíl mezi lidskou a umělou inteligencí je především v univerzalitě té lidské: na rozdíl od softwaru lidský mozek je použitelný v zásadě na jakoukoliv úlohu.
Druhý problém je definice vědomí ve smyslu, který máte zřejmě na mysli. Položil jsem Vaši otázku také kolegovi Jiřímu Horáčkovi z Národního ústavu duševního zdraví, jenž se o podobné věci zajímá z neurovědního hlediska, a ten upozorňuje, že záleží na tom, jak vědomí pojímáme. Buď je chápeme jako (i) tzv. myšlenky vyššího řádu, tedy jakousi inferenci či sebereflexi, kdy děje v nižších složkách systému jsou reflektovány vyššími složkami systému (vrstvami sítě), což se v umělé inteligenci již do značné míry děje a její kapacita se tak vskutku pozoruhodně zvýšila, nebo (ii) vědomí považujeme za důsledek uspořádanosti systému, jenž zpracovává informace (čím uspořádanější, tím více „vědomý“), takže jednotlivé mysli se vyskytují na všech úrovních hmoty, což je vlastně jakési nedávné vzkříšení panpsychismu.
Znamenalo by to tedy, že vědomí (i) vzniká buď nějakým kvalitativním skokem jako nový jev nad určitou složitostí hmoty, nebo (ii) jde o kontinuum, vědomí má v různé formě každá hmota a jde jen o míru její uspořádanosti, nikoli o novou kvalitu. V obou případech si však lze představit, že umělá inteligence (počítače, neuronové sítě) vědomí již dávno má! Problém je zřejmě jinde – ve „fenomenalitě vědomí“. Vědomé obsahy se totiž vskutku jeví jen dotyčnému subjektu a nikomu jinému.
Teprve až budeme moci „fenomenální vědomí“ objektivizovat u lidí, budeme se moci vyslovit k témuž, včetně pocitu „já“, u potkana, androida, notebooku, či dokonce krystalu soli. Do té doby budeme pouze cítit, že u těch strojů něco neštymuje, ale nevíme přesně co, když přece mají také paměť jako my, vnímají, myslí, řeší problémy, mohou se hýbat, a dokonce se dokážou zlobit a radovat. Pro tentokrát ponechme stranou otázku, do jaké míry subjekt potřebuje k rozvoji vědomí sebe samého též svou tělesnost.
Jinými slovy, zda lze mít vědomí bez těla – to je další kapitola. Umím si ale představit, že by si i robot dnes již dokázal dát přezdívku Kilgore Trout, takže bych o jeho lidskosti vůbec nepochyboval.
